Monetarista Scott Sumner má hodně co říci k současné diskusi o možném přepálení americké ekonomiky a na začátku své úvahy používá přirovnání: Představme si nějaký rozsáhlý kus půdy, přes který najednou začnou proudit divoké řeky. Za čas v něm vyhloubí hluboké kaňony a nebude to nic moc. A kdyby namísto toho na ten kus půdy napadaly hromady kamení, nebylo by to taky nic moc. Je to podobné, jako když monetární politika vede k ekonomickému cyklu se střídajícími se recesemi a boomem. A to i politika stimulační.
Podle Sumnera řada lidí chápe, že monetární utažení může vést k recesi a následně k rozkolísání cyklu. Méně lidí ale rozumí tomu, že stejný efekt může mít nakonec i monetární expanze (podle ekonoma mezi ty, kterým to dochází, patří třeba zastánci rakouské ekonomické školy). Sumner míní, že řešením je politika stabilní, což by ve Spojených státech znamenalo takový přístup centrální banky, který by vedl ke zhruba 4% růstu nominálního produktu ročně.
„Nyní se přehřátí ekonomiky vůbec neobávám, ale ne proto, že bych se domníval, že takové přehřátí by nebylo škodlivé. Škodlivé by bylo a hodně, protože by později pravděpodobně vedlo k recesi. Neposlouchejte tedy ty, kdo používají argumenty, které byly vyvráceny v roce 1968. Tedy ty, podle nichž je přehřátí dobré, protože by lidem umožnilo najít si práci. Riziko přehřátí spočívá v tom, že by vyvolalo následnou recesi,“ píše Sumner.
Ekonom také tvrdí, že když prezident Wilson v roce 1913 vytvořil americkou centrální banku Fed, šlo o instituci s velkou mocí, která ale nebyla schopná tuto moc moudře uplatňovat v praxi. To mělo své dalekosáhlé důsledky, protože napomohla k Velké depresi, „která následně vedla k úspěchu nacistů v Německu.“ „Původní Fed byl pohromou,“ píše ekonom. I po provedených změnách dělala americká centrální banka chyby, ze kterých se ale postupně učí. A současnou strategii zaměřenou na symetrický inflační cíl ve výši 2 % pak Sumner hodnotí vyloženě kladně.
Sumner zmiňuje i to, že Wilson v roce 1913 podepsal první zákon o zdanění příjmů. Ten zprvu dával smysl, protože většina lidí nemusela platit žádné z těchto daní. Vyšší střední třída a bohatí lidé platili 1 % svých příjmů, superboháči 7 %. „V delším období se z toho ale stalo něco monstrózního,“ dodává ekonom. To podle něj nespočívá ani tak v tom, že daně z příjmů mohou někoho demotivovat od práce. Jde zejména o pokřivení systému, který vzniká vším tím, co lidé dělají, aby se daním vyhnuli. Podle ekonoma by bylo mnohem lepší, kdyby Spojené státy zavedly „progresivní spotřebitelskou daň“.
Sumnerův kolega David Beckworth, který také prosazuje cílení nominálního produktu, nedávno na svém blogu The Macro Market Musings ukazoval následující graf s vývojem dlouhodobého trendu nominálního produktu americké ekonomiky a odchylkou produktu skutečného:
Zdroj: The Money Illusion, The Macro Market Musings