Shen Jianguang, který je hlavním ekonomem JD Technology Group, rozvíjí na stránkách Caixin zajímavou tezi. Poukazuje na to, že ceny zboží dováženého do USA se s pandemií začaly prudce zvedat, například u importů z Kanady o více jak 9 %. Byla tu ale jedna výjimka, a tou bylo zboží z Číny. Ekonom jde tak daleko, že Čína podle něj pomohla Spojeným státům vyhnout se vyšší inflaci.
1. Globální toky: Jedním z hlavních pandemických příběhů světové ekonomiky bylo to, že Čína se dokázala rychle oklepat a nastartovat výrobní kapacity. Západ pak šel do značné míry cestou sociální pomoci a stimulace poptávky. A podle teze Shen Jianguanga tak v podstatě čínské produkční kapacity zabránily tomu, aby se americká ekonomika přehřála ve chvíli, kdy poptávku podporovala vládní pomoc, ale nabídková strana ekonomiky trpěla kvůli uzávěrám a dalším důsledkům pandemie.
2. Krok zpátky. Můj oblíbený odborník na čínskou ekonomiku Michael Pettis tezi z Caixinu glosuje s tím, že Čína implementovala politiku, která absorbovala větší část globální poptávky, a tím omezila růst inflačních tlaků. Světu by se ale podle něj možná ještě více líbilo, kdyby Čína také zvýšila své dovozy.
Pandemický vývoj tak přinesl docela zajímavou kapitolu do příběhu globálních (ne)rovnováh. Pro připomenutí: Jednou z jeho hlavních součástí je to, že Spojené státy do sebe nasávají poptávku z řady jiných zemí, což znamená, že si od těchto zemí půjčují na nákup jejich zboží a služeb. A do nich „exportují“ svá pracovní místa. Předchozí americká vláda se to (přesun poptávky a pracovních míst zpět do USA) snažila řešit mnohdy ne zrovna šťastným způsobem. A poslední rok přinesl podle výše zmíněné teze zvrat v tom smyslu, že čínské produkční kapacity dokonce pomohly zabránit růstu inflace.
Na druhou stranu je to ale určitý krok zpátky směrem ke globálnímu modelu, který začal minimálně v některých oblastech narážet na svoje limity. Zde je proto důležitá ona poznámka pana Pettise týkající se radosti zbytku světa z toho, že by Čína zvýšila své dovozy (pokud tedy budou na Západě dál velké nevyužité produkční kapacity). Jinak řečeno, šlo by o radost z radosti z toho, že Čína přechází na nový hospodářský model stojící hlavně na její domácí poptávce.
3. Ještě více vlaků: V souvislosti s přecházením na onen nový čínský model je zajímavá zpráva South China Morning Post o tom, že čínská vláda chce výrazně zvýšit investice do železnic. To by prý mělo pomoci dosáhnout cíle zdvojnásobit do roku 2035 čínský HDP. V Číně žijící pan Pettis to komentuje s tím, že ony investice mají mnohem více co dělat právě s cílem zdvojnásobení produktu, než se zvyšováním kvality železniční dopravy. Čínská železniční síť je totiž podle něj jednou z nejvyspělejších mezi podobně vyspělými zeměmi.
Podle ekonoma se ve výsledku ještě sníží vypovídací schopnost čínských oficiálních čísel týkajících se ekonomické aktivity. A jelikož produktivita těchto investic podle něj nebude odpovídat vloženým prostředkům, v konečném důsledku bude celá věc fungovat jako transfer bohatství, a to směrem od domácností. Tedy od sektoru, který by se naopak měl v rámci přechodu na nový model tažený domácí poptávkou těšit rostoucím příjmům a většímu podílu na nich.
Pan Pettis ale nalézá na celém plánu i jednu pozitivní věc: Čínské investice do infrastruktury a železnic by mohly motivovat Spojené státy k tomu, aby podnikly něco podobného a nezůstaly pozadu se svou konkurenceschopností.