Skupina G20 se domluvila na nové alokaci zvláštních práv čerpání (SDR), rezervního aktiva Mezinárodního měnového fondu. To je skvělá zpráva - už dlouho považuji SDR za jeden z nejslibnějších, leč nedostatečně využívaných nástrojů mezinárodní ekonomické spolupráce. Má-li ale světu tento půlstoletí starý nástroj prospět co nejvíc, je nutná reforma.
Významnou novou alokaci SDR už roky doporučuje řada ekonomů, včetně některých mých kolegů a mne. Skutečnost, že G20 tomuto doporučení nedopřává sluchu, ilustruje nedostatečnost mezinárodní finanční spolupráce během pandemie covidu-19, zejména v porovnání s obdobím globální finanční krize roku 2008.
Teď si však potřebu spolupráce uvědomují Spojené státy: loni proti alokaci SDR brojil (a ve skutečnosti ji zablokoval) Steven Mnuchin, předchůdce Janet Yellenové na postu ministra financí USA. Uznání za prosazování SDR jako významného nástroje k podpoře reakce na covid-19 si zaslouží také výkonná ředitelka MMF Kristalina Georgievová.
Půl bilionu k nasazení
Přesný rozsah chystané alokace je sice teprve nutné dohodnout, ale mělo by se jednat přinejmenším o 500 miliard dolarů – dvojnásobek toho, co MMF vydal v roce 2009. Neměla by ale přesáhnout 650 miliard dolarů, tedy celkovou hodnotu kvót MMF, jelikož to by vyžadovalo souhlas Kongresu USA, čímž by se rozhodnutí zdrželo.
Nově vydaná SDR budou alokována podle kvót MMF tak, že rozvíjející se a rozvojové země by obdržely o trochu méně než dvě pětiny – přesto by to významně zpevnilo jejich rezervní aktiva. Podíl vyspělých zemí by se měl převést do fondů na podporu zemí s nízkými a případně středními příjmy, včetně regionálních finančních uspořádání. To by posílilo globální finanční záchrannou síť.
Působení SDR je ale možné ještě zesílit. Zaprvé, MMF by se měl zabývat zásadní otázkou dvojího účtování. Za současného stavu Fond rozlišuje mezi „obecnými zdroji“ a účty SDR. Takový systém proměňuje nevyužitá SDR ve víceméně nepodstatné účetní záznamy. K dnešku tomuto popisu odpovídají víc než čtyři pětiny všech SDR, která byla alokována.
To je na vyřešení poměrně jednoduchý problém. Jak už před drahnou dobou navrhl Jacques Polak, jeden z raných hlavních ekonomů MMF, Fond by měl tyto dva účty sloučit. Jednoduchým způsobem, jak toho dosáhnout, který jsem nadnesl, je přistupovat k nevyužitým SDR jako ke vkladům země, která je u MMF vlastní. Ten by pak mohl tyto prostředky využívat k financování svých programů.
Takový přístup by mohl vést k další reformě, kdy by se alokace SDR staly jediným zdrojem financování MMF, tak jako tvorba peněz centrálními bankami na národní nebo regionální úrovni. Země by pak už nemusely poskytovat zvláštní prostředky k financování programů MMF a Fond by se nemusel vypořádávat s tím, že země přispívají svými kvótami v široké škále měn, z nichž lze jen zlomek využít na půjčky poskytované MMF.
Lepší distribuce
Druhou stěžejní reformou by bylo zaměřit se na distribuci SDR. V současnosti musí rozvíjející se a rozvojové ekonomiky hromadit velká množství devizových rezerv coby „samopojištění“ jak proti koloběhu vzestupů a propadů v mezinárodním finančnictví, tak kvůli mezím globální finanční záchranné sítě. To zhoršuje globální nerovnosti, protože důsledkem samopojištění jsou rozsáhlé finanční transfery do zemí, které tisknou rezervní měny.
Jedním způsobem, jak to napravit, by bylo přidělovat zemím s nejvyšší poptávkou po rezervách (hlavně rozvojovým zemím) větší alokace SDR. Ekonom John Williamson například navrhuje rozdělení 80/20 mezi země s nízkými až středními příjmy a zeměmi s vysokými příjmy.
Jinou možností by bylo zavést poptávku po rezervách jako kritérium pro určování alokací SDR, vedle kvót MMF. Každý z těchto přístupů by u alokací SDR vytvořil „vazbu na rozvoj“, již navrhla skupina expertů svolaná Konferencí OSN o obchodu a rozvoji v 60. letech minulého století.
Jako doplněk tohoto úsilí by MMF mohl umožnit nákupy dluhopisů od multilaterálních rozvojových bank za nevyužitá SDR. Tyto banky by pak mohly takových fondů využít k financování dlouhodobých půjček pro rozvíjející se a rozvojové země. Země, které svých rezervních aktiv nevyužívají, by nadto bylo možné povzbudit, aby je darovaly na podporu rozvoje nebo jiných cílů, například zmírnění změny klimatu. Splátky z úroků u darovaných SDR by pak neměla hradit dárcovská země, ale obecný rozpočet MMF.
Podobně by bylo možné země pobídnout, aby alokovaných SDR využily ke kapitalizaci regionálních finančních institucí, které podporují rozvíjející se a rozvojové země, čímž by posílily globální finanční záchrannou síť. Aby to fungovalo, je nezbytné takové kapitálové příspěvky považovat za rezervní aktiva.
SDR v soukromých rukou
Podle mnoha analytiků (například Richarda Coopera) je posledním dílkem reformního puzzle soukromé využití SDR. To by bylo vskutku žádoucí. Mohlo by ale také vyvolávat problémy, od spekulativních změn v poptávce po odpor emitentů mezinárodních rezervních měn, zejména USA. Kompromisem by bylo umožnit omezené soukromé využívání SDR – například ke vkladům, jež finanční ústavy uchovávají v centrálních bankách, včetně povinných minimálních rezerv.
Každopádně soukromé využívání SDR není nejvyšší reformní prioritou; těmi jsou odstranění dvojího účetnictví MMF a zavedení spravedlivějšího systému určování alokací. Teď když se MMF připravuje na další rozsáhlou alokaci SDR, na programu by měly být obě.
Autor: José Antonio Ocampo, bývalý ministr financí Kolumbie a bývalý náměstek generálního tajemníka OSN pro ekonomické a sociální záležitosti, je profesorem na Kolumbijské univerzitě v New Yorku.
Copyright: Project Syndicate, 2021.
www.project-syndicate.org