Cena emisních povolenek v Evropské unii v poslední době láme rekordy. Před začátkem koronavirové pandemie stála kolem 20 EUR. V pondělním závěru se její cena vyšplhala na 56,34 EUR za tunu, a zůstával v blízkosti svého historického maxima z minulého pátku. Hranici 50 EUR za tunu překonal kontrakt na letošní prosinec teprve tento měsíc. Podle analytiků a obchodníků má ale ještě dost velký prostor k růstu.
Systém obchodování s povolenkami je hlavním nástrojem EU k omezování emisí skleníkových plynů. Zaveden byl před 16 lety a aktuálně pokrývá zhruba 40 procent emisí skleníkových plynů v Evropské unii.
Podle každoročního průzkumu společnosti Refinitiv, který byl zveřejněn 11. května, ovlivňují náklady na znečištění v Evropě stále více také investiční rozhodnutí. Průzkum mezi více než 300 účastníky, většinou obchodníky nebo regulovanými emitenty na globálním uhlíkovém trhu, také zjistil, že podle většiny z nich ceny unijních povolenek v dalších měsících ještě porostou. Letos by měl průměr dosahovat kolem 40 EUR. Do konce dekády ale narůst na 80 EUR. Podle analytiků Refinitivu se budou emisní povolenky v EU do roku 2030 obchodovat na 89 EUR. Někteří však míní, že to bude podstatně dál.
Lawson Steele, který šéfuje výzkumu pro uhlí a utility ve společnosti Berenberg, má cílovou cenu na konec tohoto roku na 100 EUR. Jak řekl tento měsíc televizi CNBC, připouští už nyní, že nebude mít pravdu, protože přesně 110 EUR to nebude. Mohlo by to být o trochu méně…nebo „mnohem, mnohem výše“, prohlásil. Utility jsou jedním ze sektorů, které by z tohoto vývoje mohly profitovat. Aerolinky, chemičky, ocelářský a těžební průmysl jsou pak těmi, které by v nadcházejících měsících mohly být nejvíce v ohrožení.
Vývoj referenčního prosincového kontraktu evropských emisních povolenek (EUA) za poslední dva roky na londýnské burze ICE:
Zdroj: The Ice
Podle analytiků by ceny povolenek musely být minimálně na dvojnásobku současných úrovní, aby mohly obnovitelné alternativy, jako je třeba zelený vodík, konkurovat znečišťujícím zdrojům.
Místopředseda unijní exekutivy Frans Timmermans, který je odpovědný za přechod ke klimaticky šetrnému hospodářství, nedávno podotkl, že ceny povolenek musejí být podstatně výše, aby blok dosáhl svých emisních cílů. Na politiky pak apeloval, aby to trhu s uhlíkem nezasahovali. Mohlo by to podle něj podkopat kredibilitu systému.
Ten se aktuálně potýká s tím, že některé firmy kvůli relativně vysokým nákladům na znečišťování převádějí výrobu (a s ní spojené emise) jinam. EU by proto v nadcházejících měsících měla navrhnout reformy, které by to řešily.
Konkrétně by mělo jít o takzvané uhlíkové clo, což je myšlenka, se kterou přišla šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová už v létě 2019. Název od té doby zmutoval do podstatně delší podoby, totiž „mechanismu pro úpravu uhlíkové daně na hranicích“ (CBAM). Podrobnosti nejsou zatím známy, v zásadě jde ale o to penalizovat firmy, které do Evropy dovážejí „emisně náročné“ zboží. Jinými slovy, pravděpodobně by fungoval zrcadlově k nynějšímu systému ETS, který je největším trhem s uhlíkem na světě. Dovozcům emisně intenzivního zboží by ukládal zaplatit poplatek, který by jinak museli uhradit, kdyby se na ně nejdříve vztahovala evropská pravidla o snížení uhlíkové zátěže.
Skutečnost, že jde o mechanismus pro úpravu na hranicích, by mohlo ušetřit země, které už emise nějakým způsobem zpoplatňují. Uhlíková daň jako taková by asi naopak rozlítila Světovou obchodní organizaci, která nemá příliš v lásce ochranářství.
Podle analytiků v by zavedení určité formy hraniční úpravy několika firmám mohlo dlouhodobě prospět, také by to ale mohlo zvýšit napětí mezi členskými státy EU a jejich obchodními partnery. Vážné znepokojení s navrhovanou politikou v oblasti klimatu vyjádřili v dubnu ministři Brazílii, JAR, Indie a Číny. I některé členské státy EU, hlavně ty, které jsou silně závislé na vývozu, se proti myšlence hraničního mechanismu postavily, a poukazovaly přitom na nesouhlas třetích stran.
Zdroje: CNBC, Bloomberg