Nyní je těžké uvěřit, že Německo, největší a nejúspěšnější evropská ekonomika, bylo na přelomu tisíciletí označováno za „nemocného muže Evropy“. Německá ekonomika pod vedením odcházející kancléřky Angely Merkelové, která stojí v čele vlády už posledních 16 let, rostla. V roce 2019, před vypuknutím pandemie Covid-19, generovalo Německo podle Eurostatu čtvrtinu (24,7 %) hrubého domácího produktu Evropské unie. Ale podle některých odborníků její odkaz není jen o prosperitě, ale také o promarněných příležitostech a chybných krocích. CNBC nabízí pět grafů, které se zabývají různými oblastmi německé ekonomiky a společnosti během působení Merkelové.
HDP
Tento graf ukazuje, že exportně orientovaná a na výrobě silně závislá ekonomika Německa během vlády Merkelové neustále rostla a předstihla své rivaly Velkou Británii a Francii. Když se Merkelová v roce 2005 dostala k moci, stojí za to připomenout, že německá ekonomika si dva roky předtím prošla recesí. V roce, kdy nastoupila do funkce, činil německý HDP podle dat německého federálního statistického úřadu 2,3 bilionu eur. V roce 2020 to bylo přes 3,3 bilionu eur.
Nezaměstnanost
Míra nezaměstnanosti klesla podle údajů Světové banky během období Merkelové z 11,1 % v roce 2005 na 3,8 % v roce 2020. Německo se tak stalo jednou ze zemí s nízkou nezaměstnaností v EU.
Analytici , kteří odkaz Merkelové hodnotí, nicméně poznamenali, že zatímco Merkelová dosáhla „velkého úspěchu“ při snižování míry nezaměstnanosti, „velká část poklesu strukturální nezaměstnanosti pravděpodobně pramenila z reforem jejího předchůdce Gerharda Schroedera, po kterých následovalo desetiletí stagnujících reálných mezd.“ Vlády poté podle nich „udržovaly zdravé veřejné finance a zavedly ústavní dluhovou brzdu, ale v době krize reagovaly razantně a v letech 2008 a 2020 úspěšně chránily trh práce programem „Kurzarbeit“. V rámci tohoto programu mohli zaměstnanci zkrátit pracovní dobu svých zaměstnanců místo toho, aby je v době krize, jako při pandemii Covid, propouštěli.
Imigrace
Jednou z oblastí, ve které se Německo výrazně liší od svých protějšků Francie a Velké Británie, je imigrační politika Merkelové. Na vrcholu evropské migrační krize v letech 2014–2015 vstoupily do EU statisíce migrantů, z nichž mnozí prchali před občanskou válkou v Sýrii. V rámci unie následně vypukly spory o to, jak spravedlivě rozdělit žadatele o azyl mezi jednotlivé národy EU, přičemž východoevropské země je do značné míry odmítaly a uzavíraly své hranice. Merkelová se rozhodla udělat opak, otevřela německé hranice a v roce 2015 umožnila více než 1 milionu uprchlíků a migrantů vstup do Německa, což se odráží v níže uvedeném grafu.
Migrační politika Merkelové v této době byla považována za katalyzátor pro pravicově orientované voliče, kteří se spojili do protiimigrační strany Alternativa pro Německo. Letos však její podíl ve volbách klesl a strana získala 10,3 %.
Disponibilní příjem
Rovněž disponibilní příjem domácností v Německu se neustále zvyšuje. Když v roce 2005 poprvé převzala Merkelová otěže do svých rukou, nebyly úrovně příjmů domácností v Německu, Velké Británii a Francii tak rozdílné, ale postupem času se propast zvětšovala a Německo poskočilo dopředu. Zatímco v Německu činil upravený hrubý disponibilní příjem domácností na obyvatele 30 142 EUR v roce 2019, podle údajů Eurostatu to bylo 25 155 EUR ve Velké Británii a 26 158 EUR ve Francii.
Problémem zdůrazňovaným v diskusích o příjmech domácností v Německu je rostoucí propast mezi bohatými a chudými a rozdíl mezi východem a západem země. V roce 2020 OECD poznamenala, že přestože se rozdíly mezi německými regiony (pokud jde o HDP na obyvatele) za posledních 18 let snížily, „zůstávají nad mediánem zemí OECD, přičemž Hamburk má více než dvojnásobný HDP na obyvatele než Meklenbursko-Přední Pomořansko (sousední stát).“
Jak v zářijové zprávě poznamenal Euromonitor International, „navzdory růstu příjmů a iniciativám na podporu příjmové rovnosti přetrvávají regionální rozdíly mezi východní a západní částí Německa“.
Veřejné investice
Jednou z kritik na vládu Merkelové je to, že zanedbala výdaje na infrastrukturu a investice kvůli své zjevné neochotě půjčovat si peníze a porušit tak politiku vyrovnaného rozpočtu, nyní nechvalně proslulou jako „schwarze Null“ neboli „černá nula“. Toto rozpočtové pravidlo je považováno za symbol německé lakoty.
Vláda byla široce kritizována za omezování půjček a výdajů v době, kdy si vzhledem k prostředí nízkých úrokových sazeb mohla půjčovat levně. Jako následek těchto nedostatečných výdajů byla označována chátrající infrastruktura v Německu a podle některých hlasů vyvolala nižší poptávka z Německa také nerovnováhu v eurozóně.
„Neschopnost německé vlády zapojit se (mimo jiné) do výdajů financovaných dluhem po krizích v letech 2008 a 2011 významně přispělo k chronickému nedostatku soukromé poptávky, nakloněné rovnováze úspor a investic a vychýlené obchodní nerovnováze, jak globálně, tak uvnitř eurozóny, “ uvedl v komentáři Stefan Koopman, hlavní tržní ekonom Rabobank. Výše uvedený graf ukazuje nerovnoměrnou tvorbu hrubého kapitálu (neboli hrubých domácích investic) v Německu, Velké Británii a Francii od roku 2005.
Tvorba kapitálu se skládá z výdajů na navýšení fixních aktiv ekonomiky, jako jsou pozemkové úpravy, nákupy továren, strojů a vybavení, výstavba silnic, železnic a podobně, včetně škol, úřadů a nemocnic. Podle expertů musí investice do této infrastruktury řešit další německá vláda. Německo už nemůže déle odkládat tolik potřebné výdaje na infrastrukturu. Vzhledem k probíhajícím koaličním jednáním o sestavení nové vlády, se věnuje velká pozornost tomu, jak dalece by každá ze zúčastněných strana mohla tlačit na fiskální uvolnění.
Zdroj: CNBC