Ve Spojených státech, a nejen tam, roste tlak na financování rozpočtových deficitů, a tudíž se probírají i různé způsoby, jak dostat více peněz z daní. Podobně jako v minulosti ale stojí i nyní téměř úplně mimo tuto diskusi oblast, která je svou podstatou historickou relikvií a která ve svých důsledcích páchá možná více škody než užitku.
1. Náklady a náklady: Onou relikvií myslím daňovou uznatelnost úrokových nákladů. K čemu tu totiž dochází? V principu k tomu, že pokud dáme do firmy peníze z levé kapsy, nemůže náklad takto poskytnutého kapitálu použít na snížení daňového základu, ale pokud do ní dáme peníze z kapsy pravé, již tak činit může. Takže pokud má nějaká společnost třeba provozní zisk 100 dolarů, vyplatí 10 dolarů na dividendách a 10 na úrocích, tak tu druhou položku si může započítat do uznatelných nákladů, tu první ne.
Tento přístup má nějaké historické kořeny a kryje se s tím, jak je konstruována výsledovka firem – od provozního zisku jsou odečteny úrokové náklady a to, co zbude, je považováno za zisk patřící majiteli firmy. Bezpochyby do tohoto pohledu promlouvá to, že zisk je reziduem, jeho výše předem známá není – ve srovnání se „známostí“ provozních nákladů, ale i nákladu kapitálu, který je poskytnut ve formě půjčky a kterému se říká úroky.
V principu ale nejsou úroky nákladem stejného typu jako třeba nákup materiálu, ale typu stejného jako náklad vlastního jmění. Nic na tom nemění fakt, že zatímco u útoků je tento náklad jasně definován a většinou pokryt, u vlastního jmění je jeho výše hůře odhadnutelná a aktuální výše zisků (či přesněji řečeno toku hotovosti na vlastní jmění) se nemusí ani zdaleka rovnat tomu, jaký je náklad vlastního jmění.
Této logice odpovídá i standardní a dobře odargumentovaný pohled na vliv struktury kapitálu na hodnotu firmy: V dokonalém světě bez daní je úplně jedno, jestli firmu financujeme jen vlastním jměním, jen dluhem, či nějakým mixem. Což je v souladu s intuicí – hodnota firmy nemůže být dána tím, jestli peníze do ní vkládáme z levé, či pravé kapsy a dáme jim jiný název (detailní vysvětlení ale dnes nechám stranou).
2. Jen neškodný přežitek? Proč ale rýpat do současného systému? Jen proto, že nedává ekonomický smysl a nereflektuje nějaký systematický přístup k věci? To určitě ne, to bychom se pak urýpali do bezvědomí. Jde o to, že tento systém může škodit. Je totiž celkem zřejmé, že pokud jsou úrokové náklady uznatelné, samo o sobě to vede k preferenci dluhu před vlastním jměním. Opět je to i v souladu s teoriemi o vlivu kapitálové struktury na hodnotu firmy:
Pokud rozšíříme onen výše zmíněný dokonalý svět bez daní na svět s daněmi, kapitálová struktura najednou hodnotu firmy ovlivňuje – čím více dluhu, tím nižší daňová zátěž, a tím vyšší hodnota firmy. Ne že by tím byla najednou nějaká hodnota vytvořena, ale míň jí jde směrem ke státu a více směrem k poskytovatelům kapitálu.
Pokud pak nějaké nastavení systému vede k preferenci dluhu nad vlastním jměním, mělo by mít opravdu dobrý důvod. Proč? Protože tato preference sama o sobě zvyšuje rizikovost systému – téma, které minimálně po roce 2008 není třeba dlouze rozebírat. A konec konců i vývoj posledních dvou let ukazuje, že je lepší mít systém více flexibilní – to jest více financovaný vlastním kapitálem, než systém svázaný pevnými instrumenty. Onen dobrý důvod pro daňový systém preferující dluhy já přitom nenacházím – viz vše výše.
Možné by bylo napravit popsané pokřivení zrušením uznatelnosti úroků, či zavedením uznatelnosti nákladu vlastního jmění. To by ale v praxi bylo v podstatě neproveditelné – uznatelnost dividend je totiž jen hrubou aproximací. Pokud má totiž například nějaká firma náklad vlastního jmění/požadovanou návratnost 10 %, nemusí dividendy vyplácet vůbec, nebo jen ve výši, která pokrývá zlomek tohoto nákladu. A daňová uznatelnost založená na odhadech nákladu vlastního jmění by byla v praxi asi také těžko proveditelná. Z tohoto důvodu by bylo lepší zrušit uznatelnost u dluhu. Samo o sobě by to mělo zvýšit výběr daní, narovnalo by to logiku systému systém a snad by to snížilo i tendenci zadlužovat se.