Dodavatelský řetězec je jako Rorschachův test - každý ekonomický analytik v něm vidí obraz odrážející vlastní, předem utvořené představy. To je svým způsobem nevyhnutelné, neboť každého uvtáří jiné vzdělání, zkušenosti i předsudky. Nicméně některé pozorované obrazce jsou věrohodnější než ty ostatní.
Vezměme si následující vzorek. Jason Furman, kdysi hlavní ekonomický poradce amerického prezidenta Baracka Obamy, a Lawrence H. Summers, bývalý ministr financí USA, mají za to, že jádrem dnešního problému dodavatelských řetězců je nadměrná poptávka. Podle Furmana se jedná o nesnáze „vyšší třídy“, odrážející silnou ekonomiku. „Prvotním hříchem“ byl americký záchranný plán, který nabídl až příliš štědrou podporu v podobě peněz vyplácených přímo americkým domácnostem.
John Tamny ze zpravodajského serveru RealClearMarkets se domnívá, že za problémem dodavatelských řetězců stojí „centrální plánování“. Kdyby administrativa prezidenta Joea Bidena neposílala pokyny přístavům, všechno by vyřešil volný trh. A Podle Awiho Federgruena, profesora managementu na obchodní fakultě Kolumbijské univerzity, způsobuje potíže neefektivita, kterou lze napravit usilovnější prací a schopností dokázat víc i s málem.
Názory ekonomů pod drobnohledem
Žádná z těchto interpretací ale pod drobnohledem neobstojí. Výklad o nadměrné poptávce se rozpadá už na první pohled. Vždyť zboží není nedostatek. Před americkými přístavy právě teď čekají lodě naložené zbožím (o 30 milionech tun) a další jsou na cestě. Ani výrobní ceny se příliš nezvýšily. Za velkým podílem „inflace“ stojí ceny energií (zčásti vlivem zotavení z pandemického propadu) a ojetých osobních i nákladních vozů a dalšího použitého zboží, po němž je poptávka kvůli nedostatku polovodičů postihujícího automobilky.
Ani tento konkrétní nedostatek přitom není důsledkem „nadměrné poptávky“. Výrobci čipů během pandemie očekávali větší změnu ve skladbě poptávky (tedy odklon od automobilů k domácím spotřebičům), než k jakému skutečně došlo. Teď je jednoho typu čipů přespříliš a druhého naopak málo.
Co se týče kritiky „centrálního plánování“, ta se dala od jistých kruhů očekávat. Zdůrazňuje, že všechno by bylo prima, jen kdyby se do toho Bidenova administrativa nemotala. Pravdou je, že Bidenova intervence spočívala v pouhé výzvě přístavům, aby se na vykládce lodí pracovalo „24 hodin sedm dní v týdnu“. A dá se čekat, že tento nápad, už přístavům také přišel na mysl.
Až příliš efektivní
Upozornění na „efektivitu“ je už blíže k realitě, až na to, že potíž není v tom, že efektivita je chabá, nýbrž že je jí přespříliš. Přesněji řečeno, extrémní efektivita současných globálních dodavatelských řetězců je zároveň i jejich fatálním nedostatkem. Dobře provozované přístavy jsou vzorem vysokého výkonu a nízkých nákladů. Zahrnují mimo jiné také doky, železniční překladiště, manipulační prostory pro kamiony a stroje pro překládku těžkých nákladů, které zvládnou očekávaný provoz. Vytvářet kapacity nad spočítané rezervy by bylo plýtváním.
Za normálních okolností se přebytečné kapacity nevyužijí a nepřináší žádné výnosy, naproti tomu úroky z dluhu na výstavbu se splácet musí. Efektivní provozovatelé proto časem přebytečnou kapacitu minimalizují a ponechávají si jen doky a stroje, které pracují na plné obrátky. Působivý úspěch globálních dodavatelských řetězců (až doposud) odrážel neoblomné fungování tohoto pravidla.
Během pandemického propadu zůstala značná část kapacit amerických přístavů krátce nevyužitá. Když se zastavila výroba a kontejnerové lodě kotvily v asijských přístavech, vršily americké kamiony v přístavech prázdné kontejnery čekající na odvoz zpět do Asie. Pak se ale poptávka zotavila a výroba znovu začala, dokonce zrychlila, neboť domácnosti přesměrovaly příjmy ze služeb do zboží. Začaly se opět objevovat lodě přivážející zboží. A objevil se nový problém. K vyložení plných kontejnerů byl zapotřebí prostor. Podle zpráv v tisku už ale byly sklady i prostranství pro skladování plné prázdných kontejnerů. Navíc ani nákladní vozy s již prázdnými kontejnery je nemohly vyložit, a tím pádem naložit ty nové.
A tak náklad leží a čeká. Dočasná řešení (například skládání prázdných kontejnerů do větší výšky) mohou pomoci jen do určité míry. V delším výhledu lze budovat nové doky a železnice. To všechno ale vyžaduje čas, pozemky (jež, jak se ukazuje, není snadné najít) a těžkou techniku, která se sama musí odněkud dopravit, pravděpodobně lodí.
Dodavatelský řetězec je celý ekosystém, biofyzická entita. Vyžaduje neustálé hladké fungování všech svých částí. Výpadky se nedotýkají jen jednoho článku a ani je nelze spravit jednoduchým zvýšením cen či poplatků nebo nějakou urychlenou změnou postupů. Naopak se přelévají napříč soustavou, která je zbudována konkrétním způsobem. Zhroucení jedné části tak může vést ke zhroucení celku.
Dusící se Minotaurus
Ekonom (a budoucí řecký ministr financí) Janis Varufakis ve své pozoruhodné knize Globální Minotaurus z roku 2011 přirovnal Spojené státy k této bájné příšeře, která žila v labyrintu, z něhož nikdo, kdo do něj vstoupil, nedokázal vyjít. Americká ekonomika už 40 let přijímá spotřební zboží vyráběné v Japonsku, Jižní Koreji, Číně a dalších zemích. K vykrmování tohoto nenasytného Minotaura vybudoval svět celosvětový labyrint přístavů, lodí, dalších přístavů, skladů, odkladných ploch, silnic a železnic.
Pak jednoho dne Minotaurus onemocněl a jedno jídlo vynechal. Dalšího dne to chtěl dohnat spořádáním čtyř pokrmů, leč zjistil, že nemá dost široký hltan, aby mu všechno prošlo do žaludku. Teď tedy Minotaurus sedí, bezmocně se dusí a doufá, že se mu potrava, která mu uvízla v krku, uvolní. Pokud se tak nestane, následky budou vážné. Kdyby Thésea napadlo, že může netvora takto zadusit, býval by snad nepotřeboval ani Ariadnu, ani její meč a ani její klubko.
Autor: James K. Galbraith, profesor na Texaské univerzitě v Austinu, byl v roce 2015 poradcem řeckého ministerstva financí.
Copyright: Project Syndicate, 2021.
www.project-syndicate.org