V polovině šedesátých let byl Milton Friedman v jednom kole. Podle portálu ProMarket totiž pracoval na několika projektech zároveň, ale jejich cíl byl shodný: Vyvrátit „klíčové části Keynesova dědictví“. Ekonomů, kteří se snažili o něco podobného, bylo více, ale pro Friedmana to podle portálu znamenalo naprostou prioritu a byl na to dobře vybaven. Jak inteligencí, tak svými argumentačními schopnostmi a také tvrdohlavostí. Jak jeho snaha skončila a co sebou přinesla?
ProMarket tvrdí, že Friedman měl v té době jednu hlavní tezi, kterou chtěl Keynesovy teorie vyvracet: Inflace je dána rychlostí oběhu peněz v ekonomice. Portál v této souvislosti připomíná, že Keynes v roce 1923 přednášel na Cambridge a jeho přednášky pak vyšly ve vydání nazvaném A Tract on Monetary Reform. Robert Skidelsky tuto knihu a její teorie považuje za počátek makroekonomie tak, jak ji známe dnes. Tedy za počátek oboru, který se zabývá celou ekonomikou a agregovanými proměnnými namísto pouhého studia chování jednotlivců.
ProMarket pokračuje s tím, že zmíněné Keynesovy přednášky se staly dokonce inspirací i pro ty, kteří se snažili vyvrátit jeho pozdější teorie. Friedman k tomu říkal, že patří mezi malou minoritu profesionálních ekonomů, kteří tyto přednášky považují za nejlepší Keynesovu ekonomickou knihu. I v roce 1989 podle Friedmana stála za přečtení a měla významný vliv na ekonomickou politiku. Často z ní také citoval, že „inflace je zdanění bez daňového zákona“.
Keynes ve svých přednáškách z léta roku 1923 tvrdil, že cenová úroveň je v ekonomice přímo provázána s rychlostí oběhu peněz a jejich množstvím. Obojí pak odráželo míru ekonomické aktivity. Keynes pak dodával, že pokud by bylo možné přímo ovlivňovat peněžní nabídku, bylo by možné ovlivňovat ekonomickou aktivitu a inflaci. Takový management ekonomiky pak byl podle něj potřeba na vyhlazování hospodářského cyklu, který páchal řadu škod.
Myšlenka na management cyklu byla v té době pro některé ekonomy kontroverzní a je tomu tak dodnes. Jak píše ProMarket, taková snaha sebou nese růst moci a důležitosti politiků a ekonomů a předpokládá, že jejich schopnosti převažují nad tím, co dokáže trh. Friedman přitom s Keynesem souhlasil, že ekonomiku lze aktivně ovlivňovat a ceny by skutečně ovlivňovány být měly. A to centrální bankou, která má pod kontrolou nabídku peněz, které pouští do systému.
Proti takovému pohledu se stavěl další známý ekonom Friedrich Hayek. Ten tvrdil, že takový přístup povede k neúspěchu, protože nikdo není schopen vnímat dostatečně přesně dění v celé ekonomice tak, aby byl schopen ji spravovat s pozitivním výsledkem. Hayek tak věřil v trhy, do kterých vláda nezasahuje. A ProMarket tvrdí, že Friedman byl podle něho vlastně keynesiánec. Ne kvůli tomu, k jakým závěrům došel, ale vzhledem k používané metodologii. Tedy kvůli tomu, že se shodoval s Keynesem na základních předpokladech makroekonomie.
Hayek považoval Friedmana na jednoho z „apoštolů makroekonomie“. Friedman totiž „věřil, že prokázal jednoduchý vztah mezi peněžní nabídkou a cenovou úrovní... Nikdo ale neví, jaký objem peněz v ekonomice vlastně je, protože peníze jsou řadou rozdílných věcí.“ Hayek vůbec odmítal agregované veličiny, součty a průměry, které podle něho byly pomýleným pokusem o překonání omezení, jimž lidé čelí na straně svého porozumění a chápání dějů v ekonomice.
ProMarket dodává, že pro Hayeka byl nepřijatelný jak celkový pohled Keynese i Friedmana, tak Friedmanovy dedukce. „Friedmanova víra v to, že peněžní nabídka by měla být pod kontrolou centrální banky tak, aby nedošlo k prudkým pohybům cen, jej stavěla pevně na keynesiánskou stranu debaty o roli vlády v celé ekonomice,“ uzavírá portál.
Zdroj: ProMarket