Víkendář: Volcker neměl na počátku důvěru, i proto bylo snížení inflace sedmdesátých let tak bolestivé

Thomas J. Sargent a William L. Silber psali v lednu letošního roku na stránkách WSJ o tom, že „nízká důvěra ve Volckera pravděpodobně zvýšila náklady spojené s inflací sedmdesátých let“. Tito ekonomové totiž míní, že kdyby tehdy trhy pochopily, jak moc odhodlaný byl tehdejší šéf americké centrální banky snížit vysokou inflaci, recese z počátku osmdesátých let by nemusela být tak hluboká. Tento názor nyní na stránkách Money and Banking připomínají Stephen G. Cecchetti a Kermit L. Schoenholtz, kteří míní, že i nyní může být důvěryhodnost Fedu ve vztahu k dosahování jeho inflačního cíle narušena a centrální banka by podle toho měla jednat.

Cecchetti a Schoenholtz míní, že nyní jsou zřejmé dvě věci: Fed neodhadl správně vývoj inflace, která se drží na vysokých úrovních déle, než čekal. A k tomu doposud nepřišel s jasným a dobře vysvětleným plánem, jak inflaci snížit. Je sice pravdou, že v době, kdy se inflace celkově drží na nízkých hodnotách, bývá její růst jen přechodného rázu. Tato přechodnost je ale podle ekonomů dána do nemalé míry právě důvěrou v centrální banku a její politiku, která inflaci opět sníží.

Podle ekonomů se nyní také ukazují slabé stránky nového strategického rámce Fedu. Podle něj tato centrální banka klade větší důraz na trh práce a dosažení celkové zaměstnanosti. A inflační cíl vnímá symetricky. To znamená, že období, kdy se inflace pohybuje mimo cíl, by mělo být vyváženo jejím přestřelováním opačným směrem tak, aby se inflace v průměru pohybovala u 2 %. V současném kontextu je podle ekonomů tento rámec svou povahou inflační. Navíc nebyl doposud jasně definován relevantní časový rámec, ve kterém Fed o průměrné inflaci uvažuje. Nikdo tak neví, za jaké období je průměrná inflace zvažována, tudíž není jasné, jak by měla být nastavena inflační očekávání.

Celkově inflační je současná strategie Fedu podle ekonomů i kvůli tomu, co před časem uvedl šéf Fedu Jay Powell: Fed by podle něj měl cílit inflaci nad 2 % poté, co se pohybovala pod inflačním cílem. Nemusí ale cílit inflaci pod 2 %, pokud inflace cíl přestřelovala. Jde tedy o asymetrii, která ani není v souladu s dlouhodobým dosahováním průměru ve výši 2 %. K tomu podle ekonomů sílí důkazy proti tezi, že současná vysoká inflace sama opadne. Ti, kteří radí trpělivost, tak „vážně podceňují riziko, že inflace zůstane vysoko a Fed ztratí svou důvěryhodnost.“

Nejsou ale známkou dobře ukotvených inflačních očekávání a důvěryhodnosti Fedu nízké výnosy dluhopisů? Ekonomové poukazují na studie, podle kterých byly dluhopisové trhy nespolehlivým indikátorem během inflace sedmdesátých let. A současná vysoká inflace podle ekonomů ovlivňuje nastavení cen a mezd způsobem, který naposledy fungoval před desítkami let. Následující graf ukazuje konkrétní vývoj inflace a porovnává jej s tím, jak uvolněné či utažené byly finanční podmínky v americkém hospodářství:



Ekonomové poukazují na to, že současná vysoká inflace se stále pojí s velmi uvolněnými finančními podmínkami. Historie přitom podle nich ukazuje, že k poklesu inflace došlo jen v prostředí znatelně utaženějších finančních podmínek. Co by tedy Fed měl v současné situaci konkrétně dělat? To ukáže druhá část úvahy zmíněných ekonomů.

Zdroj: Money and Banking