Vezměme dva týmy ekonomů vzdělaných na předních univerzitách, znalých hlavních a i vedlejších ekonomických teorií. Dejme jim přístup k veškerým dostupným datům a informacím, k hardwaru a i softwaru, který jim bude třeba. Vytvoří nám hodně podobné predikce dalšího vývoje? Ani zdaleka tomu tak nemusí být. K čemu je pak ekonomie? Možná by bylo lepší se zeptat, k čemu není.
Minulý týden jsem se tu věnoval určitým protipólům v předpovědích dalšího vývoje v americké ekonomice. Podle BofA by US HDP měl klesat ještě v prvním čtvrtletí příštího roku, pak by se mělo tempo růstu zvednout někam pod 2 %. Podle již třetí čtvrtletí letošního roku přinese růst HDP (po jeho poklesu v předchozích dvou čtvrtletích). Na konci roku by mělo tempo růstu zeslábnout, ale udržet se v černých číslech. A pak postupně najet na úroveň 1,8 %*.
Myslím, že týmy ekonomů v BofA a GS odpovídají obecnému popisu z úvodu. Přesto vytvoří predikce, které se pro následující čtvrtletí výrazně odlišují. Nebyl bych přitom překvapen, kdyby hlavní modely obou bank byly docela podobné. Ono totiž stačí i ve stejném modelu změnit pár, či dokonce jeden předpoklad a dostaneme úplně rozdílné výsledky. Před časem jsem tu například poukazoval na to, jak s běžným neokeynesiánským modelem úplně zahýbe předpoklad týkající se tvorby očekávání.
Onen model (prezentovaný Johnem Cochranem) konkrétně ukázal, že adaptivní očekávání by implikovala potřebu dalšího výrazného růstu sazeb. Ovšem racionální očekávání by znamenala, že na snížení inflace stačí i sazby nižší. Dokonce o něco nižší, než s jakými ve svém výhledu před pár měsíci operoval Fed. Z toho všeho bychom pak mohli dovodit, že ekonomie není moc dobrá pro predikce a věštění toho, co bude. Já sám si to tedy myslím – různé predikce sleduji, zde některé pro mě zajímavé prezentuji, ale jde jen o příběhy, které nemá smysl brát příliš vážně. Určitě ne jako něco, co je vytesáno do kamene. Někdy spíš naopak.
Pokud tedy vkládáme do ekonomie přílišné naděje, respektive přílišnou víru v ekonomické křišťálové koule, jsme opakovaně zklamáváni. Problém ale ve svém počátku tkví v poptávce po něčem, co nelze nabídnout, a tak se nabízí někdy lepší, někdy horší náhražky. Mimochodem ne náhodou se říká, že ekonomové správně předpověděli deset z posledních pěti recesí**.
Co tedy ekonomie dovede? V odpovědi bychom se asi lišili. Já bych na začátek nevylučoval úplně tu možnost, že (stejně jako v některých jiných oblastech) vede hluboká analýza k závěru, že to vlastně nemá cenu vůbec analyzovat. A šahat do toho. V méně radikálním tónu bych zmínil, že mě osobně sedí jednoduché (ale ne zase příliš zjednodušené) a vnitřně konzistentní úvahy. Příkladů by se našlo dost:
Ekonomie dovede třeba dobře poukázat na to, že u obchodních deficitů nejsou cla tím nejlepším řešením, jádro věci je v domácí spotřebě a úsporách. Líbilo se mi také například to, co již na počátku roku 2021 prezentoval Larry Summers: Pokud je celková fiskální a monetární stimulace výrazně nad produkční mezerou americké ekonomiky, povede to ke znatelným poptávkovým inflačním tlakům. Ale na druhou stranu i tehdy se dalo bavit o tom, jaká vlastně ta mezera je. Potažmo o tom, jak rychle pominou tenze ve výrobních vertikálách (já sám jsem čekal rychlost vyšší).
*Cca 2 % růst může odpovídat potenciálu americké ekonomiky – její schopnosti udržitelně a neinflačně dlouhodobě růst (dané vývojem vstupů a jejich produktivitou). Zatímco tedy ony dva ekonomické týmy generují naprosto odlišné krátkodobější predikce, shodnou se na tom, že vše by mělo směřovat k onomu potenciálu. V rámci predikcí jde ale spíše o takový systematicko-teoretický krok, než něco, co by mohutně podporovaly třeba historické zkušenosti. Alespoň zatím.
**To rčení bývá přisuzováno Paulu Samuelsonovi a na významu nabývá ve chvíli, kdy si uvědomíme sílu sebenaplňujících se proroctví. Prokecávání se do recese přitom sledujeme minimálně v USA v přímém přenosu již dlouhou řadu měsíců. Posedlost varováními a obavami je pak v ekonomii (a nejen v ní) obsáhlou samostatnou kapitolou. Důležitější než vše výše uvedené.