„Před pěti lety jsem nepředpovídal prudký nárůst ceny akcií Nvidie. Ani jsem nepředpovídal prudký nárůst cen bitcoinu. Dnes se domnívám, že mohu poskytnout věrohodné vysvětlení pro chování cen akcií Nvidie, protože její čipy jsou velmi žádané v oblasti investic do umělé inteligence. Na druhou stranu si nemyslím, že mohu poskytnout nějaké smysluplné vysvětlení pro růst cen bitcoinu. I kdybych totiž měl na konci roku 2019 křišťálovou kouli a viděl, jak se bude vyvíjet globální ekonomika, nepredikoval bych, že bitcoin dosáhne 100 000 dolarů.“
Uvedené řádky píše na stránkách The Money Illusion ekonom Scott Sumner, který tento příklad používá pro vysvětlení svého pohledu na makroekonomii a její používání pro predikce a nastavení monetární politiky. V tomto článku se podíváme, jak Sumner vidí užitečnost hlavních modelů používaných pro vysvětlování změn v inflaci. Píše: „Pokud byste v roce 2004 požádali nějakého ekonoma, aby předpověděl průměrnou míru inflace na příštích 20 let, pravděpodobně by zvolil číslo blízko 2 %.“ Toto číslo bylo i tehdy považováno za (neoficiální) cíl Fedu pro inflaci na úrovni PCE. Ve skutečnosti pak inflace za posledních 20 let dosáhla v průměru 2,2 %, což je docela dobrý výsledek.
„Ale samozřejmě je tu ještě vtip o chlápkovi, který se utopil v jezeře s průměrnou hloubkou 4 stopy,“ dodává ekonom v narážce na to, že průměry mohou být zavádějící. V případě inflace není z onoho průměru hned zřejmé, že ta se dostala „z téměř nuly v roce 2009 na vrchol kolem 7 % v roce 2022“. Pokud přitom ekonomové chtějí predikovat konkrétní vývoj, opírají se podle Sumnera většinou o koncepty, jako je Phillipsova křivka, Taylorovo pravidlo či kvantitativní teorie peněz. Pro větší realističnost k tomu mohou být uváženy nabídkové šoky, aby se vysvětlila část inflace, kterou nelze připsat převisu agregátní poptávky.
„Všechny tyto modely mají něco do sebe, ale také některé zásadní nedostatky. Phillipsova křivka pěkně vysvětluje, proč inflace klesla v roce 1982, když nezaměstnanost vzrostla o více než 10 %. Ale neříká nám, proč inflace zůstala nízká během 3,5% nezaměstnanosti v roce 2019, ani nevysvětluje vysokou inflaci v letech 1933 až 1934, kdy nezaměstnanost dosahovala na 25 %.“ Taylorovo pravidlo podle ekonoma dobře vysvětluje, proč nulové úrokové sazby na konci roku 2021 a na začátku roku 2022 vyvolaly vysokou inflaci, ale nevysvětluje, proč inflace zůstala během roku 2010 tak nízko.
Kvantitativní teorie peněz „hezky vysvětluje, proč ceny v letech 1921 a 1930 klesly a proč se inflace v 60. a 70. letech zrychlila. Ovšem často nedokáže vysvětlit meziroční kolísání inflace.“ Přesněji řečeno, různé peněžní agregáty nabízí různé závěry a žádný z nich není dostatečně dobrý, aby se stal relevantním vodítkem. K tomu Sumner zmiňuje vliv fiskální politiky, který vysvětluje část inflace po covidu, ale ne to, proč „nezodpovědná fiskální politika v letech 2015 až 2019 nespustila vysokou inflaci“. A ani zpomalení inflace během 80. let. Zdá se přitom, že pohled na fiskální politiku při vysvětlování inflace nejlépe funguje pro rozvojové země, zatímco třeba v Japonsku platí opak.
Zdroj: The Money Illusion
https://scottsumner.substack.com/p/modeling-inflation-dynamics