Za inflací v eurozóně stál zejména vývoj cen energií, politika ECB se na jejím snížení nijak výrazně nepodepsala. Na stránkách VoxEU to tvrdí Paul De Grauwe a Yuemei Ji s tím, že i signalizační efekt monetární politiky by dával smysl jen v případě, pokud by ekonomické subjekty nechápaly podstatu inflačního vývoje. Jak tedy hodnotit kroky ECB i s ohledem na jejich náklady?
Ekonomové připomínají, že centrální banky před obdobím vysoké inflace přešly „z režimu nedostatku rezerv k režimu nadbytku rezerv“. To se stalo v důsledku takzvaného kvantitativního uvolňování, v jehož rámci centrální banky prováděly nákupy obrovského množství státních dluhopisů od bank a dalších finančních institucí. Druhou stanou této mince byl dramatický nárůst bankovních rezerv (tedy bankovních vkladů držených u centrální banky). Důsledkem tohoto režimu nadbytku rezerv bylo, že úrokové sazby na peněžních trzích klesly k nule.
Centrální banky pak byly v roce 2022 nuceny zvýšit úrokové sazby v rámci snah o snížení vysoké inflace. A „míra úročení rezerv se stala novou dolní hranicí sazeb na peněžním trhu“. S každým zvýšením sazeb pak musely centrální banky zvyšovat platby bankám z dříve vytvořených rezerv. „Za celé období od zvýšení úrokových sazeb v září 2022 až do ledna 2025 dosáhly tyto převody bankám 270 miliard EUR. Pro představu:
Roční výdaje EU činí 168 miliard EUR. Tyto výdaje jsou výsledkem složitých a často náročných rozhodovacích procesů a jsou doprovázeny řadou podmínek pro ty, kteří jsou příjemci těchto výdajů. Naproti tomu převody bankám v Eurosystému byly provedeny bez jakékoli předchozí diskuse, bez politického rozhodovacího procesu a bez jakýchkoli závazků,“ píše De Grauwe. A pokračuje:
„Úrokové zisky z rezerv v letech 2023 a 2024 představovaly více než polovinu čistého zisku bank. Jsou to také dva roky, kdy banky eurozóny dosáhly rekordně vysokých zisků. Je tedy třeba zdůraznit, že úrokové zisky z rezerv měly na celkové zisky bank mimořádný vliv… U vkladových účtů, které měly u centrálních bank, nebylo přitom nutné provádět žádnou úvěrovou a rizikovou analýzu. S každým zvýšením sazby se zisky zvyšovaly, aniž by banky musely cokoli dělat… Data ukazují, že popsané úrokové převody měly v letech 2023–2024 za následek více než zdvojnásobení zisků bank v eurozóně.“
Protipólem těchto velkých zisků bank byly ztráty, které utrpěly centrální banky eurozóny. „Celkové ztráty těchto centrálních bank dosáhly v roce 2024 téměř 70 miliard EUR. V důsledku toho tyto centrální banky přestaly převádět roční zisky do národních pokladen… Mnoho z nich dokonce oznámilo, že po spoustu dalších let nebudou do národních pokladen nic posílat.“ Ekonomové tedy tvrdí, že „protiinflační politika ECB byla extrémně nákladná. Cena zaplacená za boj proti inflaci se pohybuje v řádu několika stovek miliard eur. Příspěvek ECB ke snižování inflace je přitom minimální. Je proto velmi pravděpodobné, že poměr nákladů a výnosů je tu celkově velmi vysoký.“
K tomu ekonomové dodávají, že k uvedeným nákladům lze ještě uvažovat o dalších na produktu. U něj přitom od čtvrtého čtvrtletí 2022 došlo k mírnému zvyšování tempa růstu, což se může zdát překvapivé. „Ale ve skutečnosti to tak není, a to ze dvou důvodů. Za prvé, prudký pokles cen energií od začátku roku 2023 působil jako pozitivní nabídkový šok. Vedl také ke zvýšení reálného disponibilního příjmu spotřebitelů v eurozóně. Tím podpořil zvýšení agregátní poptávky a více než kompenzoval jakýkoli negativní dopad na poptávku vyplývající ze zvýšení úrokových sazeb.“
Zvyšování úrokových sazeb také ztratilo velkou část své účinnosti v důsledku popsaných transferů do bank. „S tím, jak ECB zvyšovala úrokovou sazbu, prováděla také stále větší úrokové převody do bank. Ty měly za následek více než zdvojnásobení jejich zisků a navyšoval se i vlastní kapitál bank. To je motivovalo ke snižování úvěrových standardů a/nebo ke zvyšování nabídky úvěrů. Tímto způsobem banky přispěly ke snížení účinnosti restriktivní měnové politiky ECB. Jinými slovy, masivní převody měnové báze do bank během zvyšování sazeb narušily transmisi měnové politiky. Ta se stala méně účinnou při snižování agregátní poptávky a inflace.
„Zdá se tedy, že politika měnové restrikce ECB neměla viditelný dopad na tempo růstu HDP. Z toho také vyplývá, že pokud v důsledku této měnové restrikce došlo ke ztrátám produkce, tyto ztráty byly pravděpodobně malé.“ Celkově pak ekonomové tvrdí, že ECB měla změnit systém úročení rezerv. A připomínají, že ECB dokonce v letech 2019–2022 uplatňovala systém, kdy rezervy nesly sazbu zápornou. „Banky musely platit 0,5 % ze svých vkladových účtů u centrální banky. Bankám se to nelíbilo a ECB navrhla stupňovitý systém, aby bankám vyhověla. V tomto stupňovitém systému byla část bankovních rezerv osvobozena od úrokových poplatků.“
Zdroj: VoxEU