Paul De Grauwe a Yuemei Ji na stránkách VoxEU přemítají nad tím, jaká byla cena snižování inflace v eurozóně v posledních letech. Podle nich mohou inflační tlaky do značné míry vysvětlit ceny energií, a to lépe než monetární politika ECB.
Ekonomové uvádějí, že „boj s inflací byl ve velkých průmyslových zemích zřejmě vyhrán“. Jaký ale byl a je přínos centrálních bank k tomuto úspěchu? A jaké byly náklady na tento úspěch? Odpověď na tyto otázky začíná připomínkou toho, že ECB začala zvyšovat depozitní sazbu, když inflace dosáhla svého vrcholu v září 2022. Trvalo rok, než depozitní sazba dosáhla svého vrcholu v říjnu 2023. V tomto okamžiku inflace už klesla na 2,9 % (z vrcholu 10,6 % v říjnu 2022).
Může být tento rychlý pokles inflace způsoben prudkým nárůstem depozitní sazby? Podle ekonomů je to vysoce nepravděpodobné. „Z empirické literatury víme, že mezi změnami úrokových sazeb a inflací existují dlouhá zpoždění.“ Data naznačují, že změny úrokových sazeb mají významný vliv na inflaci až po jednom roce nebo ještě déle. Někteří dokonce hovoří o zpoždění tří let. Existenci takových časových mezer uznává i ECB – na blogu na webových stránkách, kde píše, že „transmisní mechanismus je charakterizován dlouhými, proměnlivými a nejistými časovými zpožděními.“
Zvýšení úrokových sazeb v letech 2022–2023 tedy mohlo mít podle ekonomů významný vliv na inflaci až od konce roku 2023. V té době však inflace již klesla pod 3 %. To muselo být způsobeno jinými proměnnými než úrokovou sazbou. „Proměnnou, která pravděpodobněji ovlivnila míru inflace, je index cen pohonných hmot. Zjistili jsme, že nárůst cen pohonných hmot, ačkoli je poměrně volatilní, předchází pohyby inflace o šest až dvanáct měsíců. Kolem března 2021 začaly ceny energií, zejména benzínu, dramaticky růst. Přibližně o šest měsíců později to vyvolalo prudký nárůst inflace. Růst cen energií zůstal na vysoké úrovni přibližně dva roky. V březnu 2023 začal prudce klesat. Po šesti měsících začala prudce klesat i inflace, až v listopadu 2023 dosáhla 2,4 %. Od té doby inflace stagnovala, a to odpovídá obnovenému, i když omezenému zvýšení cen energií.“
Obzvláště výmluvná je podle ekonomů epizoda prudkého poklesu míry inflace (od října 2022 do října 2023). Tomuto poklesu předcházel propad cen energií, který „s největší pravděpodobností vysvětluje prudký pokles inflace. Za ním tedy nestojí zvýšení úrokových sazeb, které ve stejném období začala provádět ECB… Lze se dokonce ptát, zda by bez zvýšení úrokových sazeb ze strany ECB nebyla míra inflace víceméně stejná.“
Ekonomové uznávají, že proti takovému pohledu lze najít pádný protiargument: „Pohled na centrální banku, která vůbec nereaguje na inflaci, by podkopal důvěru, kterou ekonomické subjekty v centrální banku mají. Taková pasivní centrální banka, která se zdánlivě nestará o inflaci, by pravděpodobně vyvolala obavy z hlubší inflace a změnila by se inflace očekávaná. To by pak zabránilo jejímu poklesu stejnou rychlostí, jaká byla v praxi pozorována. Zvýšení úrokových sazeb bylo tedy smysluplné v tom smyslu, že udržovalo nízká dlouhodobá inflační očekávání.“ Jenže ekonomové dodávají jednu věc: Takový argument by byl platný pouze za předpokladu, že by ekonomické subjekty nechápaly skutečnou povahu inflačního cyklu v letech 2022–2024. tedy to, že jeho tahounem jsou ceny energií.
Měla tedy politika ECB vůbec smysl i s ohledem na to, jaké náklady nesla? Viz zítřejší víkendář.
Zdroj: VoxEU