Američané se novými cly, či hrozbami cel snaží dosáhnout celou škálu zamýšlených cílů. Dá se ale docela uvažovat o tom, že v této oblasti by bylo dost i cílů nezamýšlených, které v ekonomii a ekonomice občas dělají pěknou paseku. Až se vybavuje ono známé „a komu tím prospějete“. Dnes pár volných poznámek k tomu, co je a bylo u cel (a vlády) v USA vlastně „normální“, k čemu cla (ne)vedla a (ne)vedou apod.
1.Cla a vládní příjmy – starý a nový normál: v následujícím grafu ukazuje, jak se časem měnila struktura příjmů americké vlády. Na konci devatenáctého století přicházela asi polovina těchto příjmů z cel. Změna přišla prudce, během pár let na začátku století dvacátého podíl cel klesnul hluboko pod 10 %. Pak nastalo přechodný růst podílu, ale třicátá léta přinesla definitivní pokles podílu cel do oblasti blíčící se nevýznamnosti:
Zdroj: X
Druhý graf dává prvnímu významnou perspektivu – ukazuje, jak se měnily příjmy vlády relativně k produktu. I zde jsou zřejmé významné strukturální posuny. Na konci devatenáctého století odpovídaly vládní příjmy asi 2 – 3 % HDP. Pokud tedy cla generovala polovinu z příjmů této „minivlády“, odpovídala asi 1 – 1,5 % HDP. Druhým extrémem je v druhém grafu období po druhé světové válce, kdy se velikost „vlády“ dostala na 17 – 18 % HDP. Pokud by v této době cla generovala 1 - 2 % z vládních příjmů, odpovídala by necelým 0,2 – 0,4 % HDP. V takovém vyjádření už tedy rozdíly mezi současným standardem a obdobím před více než sto lety nejsou ani zdaleka tak velké.
Zdroj: X
2.Cla a Velká deprese: V souvislosti s cly bych zmínil i teorie o tom, že byla jednou z hlavních příčin hluboké ekonomické deprese třicátých let. Mario J. Crucini a James Kahn se tomuto tématu věnovali ve své studii zveřejněné v roce 1996. Podle nich převládající názor nekladl na cla takovou váhu. Ale tito ekonomové poukazovali na to, že podstatná část obchodu a ekonomické aktivity byla ve třicátých letech provázána s materiálovými vstupy. A přetrvávající zvyšování cel „mělo potenciál významně ovlivnit akumulaci kapitálu“.
Z tohoto pohledu tedy cla mohou mít významný dopad na HDP. A modelové simulace uvedených ekonomů ukazovala, že „globální eskalace celních válek (ve třicátých letech) urychlila kolaps světového obchodu spolu s několikaprocentním poklesem globálního produktu a investic.“ Ekonomika současná se od té z doby před sto lety jistě hodně liší, včetně výrazného posunu směrem ke službám. Proč jí ale z této strany zbytečně testovat.
3.Zbytečné testování? Je samozřejmě otázka, zda by šlo o testování zbytečné. Někomu to tak z jeho lokálního pohledu evidentně nepřipadá. A zdá se, že se dají najít určité argumenty pro uplatnění cel v některých specifických případech – třeba jako reakce na některou mohutně dotovanou čínskou produkci a exporty. Jde tedy o nečernobílé téma, ke kterému by se toho dalo napsat dost. V celku ale cla určitě nepředstavují „první nejlepší“ řešení a často zřejmě ani druhé, či třetí. Plně to platí i v oblasti tzv. globálních nerovnováh. Co to je?
Jde o název nepřesný, protože jde o globální tok zboží a úspor od zemí vyvážejících a půjčujících k těm, které dováží a půjčují si. V té druhé skupině jsou i USA a to ve velkém stylu. Nemusí přitom nutně jít o nerovnováhy, jimi se situace stává ve chvíli, kdy se dané „kolečko“ úspor, půjček expertů a importů stává neudržitelné. Jako třeba svého času na jihu eurozóny. USA se nyní svou pozici snaží také řešit cly, ale tudy cesta udržitelně nevede. Jádrem oněch (n)erovnováh je totiž postoj a sklon k úsporám. Ale o tom, zda současným celním tažením (či řinčením zbraněmi) Američané prospějí vůbec sami sobě, toho už bylo také naspáno dost.