V souvislosti se současným geopolitickým děním můžeme narazit i na úvahy o tom, že Čína, popřípadě jiný ekonomický subjekt, který je ve věřitelské pozici směrem k USA, by mohl zmáčknout nějaký „dluhový čudlík“. Tedy že taková země má nějakou velkou páku na USA, nějaké eso v rukávu, protože by mohla ve velkém začít prodávat americké dluhopisy. Ono je to ale trochu jinak (a úzce to souvisí s obchodními nerovnováhami ve světě). Ve výsledku by tak zmáčknutí takového čudlíku mohlo i uškodit mačkajícímu a v USA nastartovat „spolupráci“ mezi vládou a americkou centrální bankou.
Ona teze o vytváření nějakého dluhopisového tlaku na USA se objevuje zas a znovu. Ignoruje ale druhou stranu mince a snad by to vše šlo osvětlit jednoduchým příkladem: V zemi A chtějí pracovat od rána do večera, ale zároveň mají vštípeno, že je nutné spořit a neutrácet. Populace a ekonomika tak vyrobí více, než by chtěla spotřebovat. Pokud existuje tento poptávkový limit, je několik možností:
Za prvé, ceny začnou velice flexibilně reagovat a ekonomika si najde nějakou novou rovnováhu s o něco nižším produktem a zaměstnaností a o něco vyšší spotřebou. Za druhé, výroba prudce klesne, protože není domácí poptávka a ceny moc nereagují. Za třetí, místo domácí poptávky se najde poptávka zahraniční. Tedy ze země B.
V reálnu hovoříme zejména o tom, že země jako Čína, Německo, nebo Japonsko se snaží vyhnout možnosti druhé tím, že sledují možnost třetí. Jsou tedy v situaci, kdy zbytku světa půjčují na to, aby si kupoval jejich produkty. Díky tomu mohou více vyrábět (mít vyšší příjmy) než spotřebují. Doposud přitom roli „spotřebitele poslední instance“ plnily Spojené státy, kde populace zase, zdá se, nemá velký problém s opačným nastavením – kupovat více, než se vyrobí. Na to si USA musí půjčovat od zbytku světa, ale ten Spojeným státům neprokazuje žádnou službu tím, že jim půjčuje – spíše musí, aby udržel svůj ekonomický model*.
V kontextu onoho „čudlíku“ a páky na USA pak výše uvedené ukazuje, že zdaleka neplatí obecně přijímaný předpoklad: „Ti co si půjčují, jsou ve slabší pozici, než ti, kteří půjčují“. V praxi by zmáčknutí onoho čudlíku (prodeje amerických obligací a ukončení jejich nákupů) pro půjčující zemi znamenalo mimo jiné tlak na prudké posilování kurzu domácí měny. Doposud přitom byly americké obligace drženy a nakupovány v určitých případech i proto, aby daná země recyklovala dolary získané svými exporty. A zabránila tomu, aby měnový kurz posiloval.
Samozřejmě, že v každém případě jsou specifika a ke všemu by se dalo říci mnohem více. Cílem bylo dnes hlavně jediné: Poukázat (opět) na to, že dluhy jsou tvořeny rukou nerozdílnou jak dlužníky, tak věřiteli. A je ošemetné přiřazovat jednomu z nich pozici silného a druhému pozici slabého. A jak jsem zmínil v úvodu: Pokud by některé země přece jen začaly používat americké obligace k tlaku na USA**, ty by si v kritičtějším případě mohly pomoci větší „spoluprací“ mezi vládou a Fedem. Tedy nějakou formou fiskální dominance.
*Z tohoto příkladu plyne řada věcí. Včetně toho, že náprava globálních nerovnováh by vyžadovala výraznou změnu v globálním toku kapitálu a úspor (tj., ve spořícím a spotřebitelském chování populací). To zase mimo jiné znamená, že čínský přechod na novou ekonomickou rovnováhu zahrnující mnohem větší význam domácí spotřeby by prospěl celému světu. A zase mimo jiné snížil tlaky na středověká řešení přes cla.
**Něco jiného jsou pomalejší a strukturální posuny, nemyšlené jako tlak na něco, nebo někoho, ale cílené na posuny k novým rovnováhám. Sem může patřit asi třeba to, jak se centrální banky začaly opět více obracet směrem ke zlatu.