Již jsme si zvykli na mantru mnoha českých politiků (ale podobná situace je všude v Evropě), že je třeba ze strany státu více „investovat“, aby tak stát podporoval „ekonomický růst“. Tu miliarda na letiště, tu pár miliard na podporu „klíčových podniků“, tu pár desítek miliard na nový železniční koridor a ekonomický růst tu bude každou chvíli.
Ve skutečnosti je to samozřejmě složitější. Podíváme-li se na dnešní Evropskou unii, pak nejvyšší míru veřejných investic má Řecko (4,1 % HDP), Portugalsko (3,8 % HDP) a Španělsko (3,3 % HDP). Jde tedy vesměs o země chudší a v případě Řecka i o zemi, která nedosahuje nijak závratných temp růstu. Nejnižší podíl veřejných výdajů na investice má naopak Velká Británie (jen 1,4 % HDP), Dánsko (1,6 % HDP) a Rakousko (1,7 % HDP). Tady jde naopak o země spíše bohatší ale také rostoucí rychleji, než je průměr Evropské unie. V průměru dnešní patnáctka vydává na investice 2,7 % HDP.
Zdá se tedy že přinejmenším pro země Evropské unie neplatí pravidlo vyšší výdaje na investice – vyšší růst. Jak je to u zemí, které se staly členy Evropské unie v květnu 2004, tedy u většinou postkomunistických zemí s devastovanou infrastrukturou? Nejméně vydávají na investice ze státní kapsy v Litevci (1,9 % HDP), 3 % pak vynakládají Poláci a Estonci. Jde tedy spíše o rychle rostoucí země, především Estonsko je jasný příklad.
A kdo že má nejvyšší výdaje na investice ze
všech evropských zemí? Tušíte správně, je to Česká republika s neuvěřitelnými 5,9 % HDP utrácenými ze státní kasy na různé investiční projekty. S uctivým odstupem za námi jsou Maďaři s 5 % HDP na investice, Slovinci vydávají 4,1 % HDP. Jaký má česká ekonomika užitek z tak vysokých investic? Těžko říci, v ekonomickém růstu se nijak zvlášť neprojevují.
Investice z veřejné kapsy však mají jeden vážný „vedlejší“ účinek. Čím více ta která země vydává veřejné prostředky na investice, tím vyšší je v ní sklon ke korupci, ceterus paribus samozřejmě. Je to do značné míry logické: veřejné prostředky se vždy více „ztrácejí“ a ubírat si po troškách je těžší, než když je možné „přisát se“ na velké investiční projekty. Klasickými příklady korupce a neefektivních vládních investic jsou paláce a celá hlavní města v džungli, která po sobě zanechali afričtí diktátoři. V Čechách sice nejsou diktátoři, ani džungle, ale každá veřejná zakázka se tak masivně zdražuje, že se nelze ubránit dojmu, že méně by u nás mohlo být i více…
Ondřej Schneider
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK. V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance.
(autor je externím spolupracovníkem Patria Online, jeho názory nereprezentují oficiální stanovisko společností skupiny Patria)