Evropská unie má na začátku nového tisíciletí nového „nemocného muže“. Tohoto titulu, dlouho přisuzovaného Británii, někdy i Itálii, se nyní pevně zmocnilo Německo. Od roku 1995 do roku 2003 (včetně odhadu na letošní rok) vzrostl hrubý domácí produkt Velké Británie o 22%, Francie o 19%, Itálie o 13,4%, Německo se vzmohlo na pouhých 10,3%. Průměr celé Evropské unie za těchto osm let je 18,8%.
Situace se v posledních letech spíše zhoršuje - v roce 2002 vzrostla německá ekonomika o 0,2% a letos se očekává stejně bídný růst o 0,4%. Německý důchod na hlavu se tak v roce 1999 propadl pod úroveň Velké Británie a letos ho zřejmě překoná i Francie. Německo se tak definitivně stává podprůměrnou zemí v rámci EU, dramatický pád z pozice „motoru“ evropské ekonomiky, jak byla německá ekonomika vnímána ještě v polovině 90. let minulého století.
Německý problém však zvýrazňují i další čísla: Německo je země prožívající vážnou demografickou krizi (srovnatelnou jen s krizí českou, ale to je jiná historie). Počet dětí prudce klesá a německá společnost stárne. Podíl penzistů a pracujících se v příštích 30 letech zdvojnásobí, což vyvolá obrovské problémy v penzijním systému. Zcela bezprecedentní pak bude pokles obyvatel Německa: pokud nedojde k zásadní změně trendů, bude za 50 let Němců o 20 milionů méně než dnes, tj. o 25%! Tak rychlé vylidňování jakékoliv země nemá obdoby, kromě období válek a hladomorů.
Jak se Německo vyrovnává s touto situací? Zatím nijak zvláště úspěšně. Počet lidí bez práce se drží nad hladinou 4 miliónů a míra nezaměstnanosti je 11%. Nezaměstnanost je vyšší v bývalém východním Německu, kde je bez práce 1,5 milionů lidí, nicméně roste i v původních zemích, kde je dnes bez práce 2,5 milionů lidí, prakticky stejně jako na vrcholu recese v roce 1997.
Výhled přitom není dobrý: mzdy v Německu rostou rychleji než produktivita práce a náklady na hodinu práce (26 euro) jsou nejvyšší na světě. Reálné mzdové náklady vzrostly v Německu za posledních 20 let o 39%, zatímco v USA se prakticky nezměnily (mzdy tam rostly stejně rychle jako produktivita práce). Není divu, že s takovými mzdami Němci pracují méně než kdokoliv jiný: za 20 let se počet odpracovaných hodin v německé ekonomice snížil o 4%, zatímco v USA se zvýšil o 37%. Jak bude klesat počet práce schopných Němců, počet odpracovaných hodin bude nejspíš dále klesat a cena práce spíše poroste.
Německo nemá příliš prostoru ani ve zvyšování daní: již dnes utrácí německá vláda téměř 50% HDP a nelze očekávat, že by zvýšení vládních výdajů (a tedy daní) německé ekonomice pomohlo.
Existuje pro Německo nějaká cesta ven z ekonomického zaostávání? Příčiny krize jsou hluboké, takže reformy budou muset být také zásadní. Zřejmě nevyhnutelné je zcela změnit centralizovaný systém mzdového vyjednávání, kde mzdy jsou dohadovány pro celé odvětví bez ohledu na finanční situaci firem. Dnešní stav je perverzní: i když zaměstnanci sami navrhují nižší mzdy (jako v případě stavební firmy Philipp Holzmann), zákon jim to zakazuje (a firma pak zbankrotuje...).
Stejně naléhavá je reforma sociálního systému. Němci se budou muset rozloučit se svým štědrým systémem sociální podpory, který vážně narušuje trh práce, neboť nabízí možnost bezpracných výdělků, často srovnatelných s mzdou. To znamená především omezení dlouhodobých nároků na sociální podporu a vyšší tlak na zaměstnávání.
Německo poskytuje pro Českou republiku ideální studijní materiál. Česko s Německem sdílí prakticky všechny důležité charakteristiky: od demografie, po trh práce je česká ekonomika odrazem německé, jen s několikaletým zpožděním. Pokud se chceme vyhnout titulu „nemocného muže č.2“, měli bychom německé problémy, a především možnosti jak se jim vyhnout, studovat obzvláště pečlivě ...
Ondřej Schneider
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK.