V létě roku 1942 chtěl Edward Adolph, fyziolog na University of Rochester, zjistit, jak mohou lidé efektivně žít a pracovat na poušti a jak vybrat nejlepší z nich. Nejprve vyzkoušel domněnky většiny lidí o tom, co mají dělat, když jsou nuceni k fyzické námaze v extrémním teple. Většina podle jeho závěrů byly mýty (např. svlékat se do trička, či nepít během práce). Jeho zjištění zůstala tajná až do roku 1947, když mu bylo dovoleno publikovat své závěry. To ale prošlo téměř zcela bez povšimnutí. Ještě v 60-tých letech byli běžci maratonu nuceni trenéry pít během závodů jen minimálně a do roku 1977 měli v mezinárodních soutěžích dokonce zakázáno pití prvních 11 kilometrů a poté bylo povoleno pouze každých 5 kilometrů. Tedy nejen že se oficiální orgány krutě mýlily, mýlily se tak sebevědomě, že ve jménu pomoci běžci mu zakázali dělat, co je nejlepší. A to u něčeho, co bylo tak snadné otestovat a pro co již 30 let existovala studie dokazující opak.
Z hlediska toho, co bychom považovali za optimální, nás finanční trh krutě zklamal – ocenění rizik a aktiv se nyní ukázalo být daleko od toho, co bychom od šikovné neviditelné ruky očekávali. V kontextu úvodu – běžci si sami nedokázali vytvořit pitný režim a padli před cílem (jejich pud sebezáchovy byl tedy asi tak na úrovni tohoto pudu u investičních bank). Plný zásobník argumentů tak mají všichni, kteří by rádi všude nějakého toho úředníka, který by rozhodoval o tom „kdy a kolik máme pít“. Jak ale opět ukazuje právě výše uvedené, úředníkova starost o zdraví běžců může být až daleko za jinými – což je ale zpravidla v kontrastu s jeho pravomocí a ochotou zasahovat.
Jak z toho ven? Ani jedním extrémem, ale střední cestou, která bude znamenat neustálou iterakci mezi trhem a státem – regulátory a zákonodárci. Na ní se budeme neustále vychylovat jedním, či druhým směrem – požadavek na stálost a univerzálnost systému je utopií. Co by mělo být cílem je minimalizace oněch odchylek – tj. flexibilita a ochota upouštět od zaběhlých myšlenkových schémat a tabu pokaždé, když budou důvěryhodně zpochybněna.
Jeden praktický příklad potenciálně dobré regulační iterace mezi trhem a regulací - diskutuje se o tom, že by banky musely upravovat svou strukturu financování podle trhu CDS. To znamená, že pokud by cena pojištění proti jejich neschopnosti splácet překročila určitou cenu, banky by musely zvýšit podíl vlastního kapitálu (a stlačit náklad CDS dolů). A to včetně možnosti výměny dluhu za vlastní jmění – cenu za přílišné riziko by platili i věřitelé. Pokud by to neudělala, regulátoři – stát by ji převzal, akcionáři by odešli s nulou a věřitelé by dostali třeba jen část svých pohledávek. Přirozeně, že i tento systém není bez potenciálních slabin - ceny CDS mohou „panikařit“ stejně jako ceny jiných aktiv. Regulátoři by tak měli mít možnost říci, že i přes jejich vývoj je banka v pořádku (lobbystickým tlakům a lidskému faktoru bychom se tak na 100% stejně nevyhnuli, ale jak bychom mohli). Hlavní ale je to, že by všichni museli věřit, že banka padne (bude převzata státem), pokud budou splněny určité předpoklady. A na to padnutí musí existovat jasný postup. Pak se dá dobře přežít i na poušti příštích finančních krizí.
Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.