Vytvoření nové rovnováhy celosvětové ekonomiky si žádá, aby Amerika méně spotřebovávala a více spořila. To znamená, že tři světové ekonomiky vytvářející největší obchodní přebytky, Čína, Německo a Japonsko, budou muset méně spořit a více utrácet. Největší pozornost se zaměřuje na Čínu, jejíž přebytek běžného účtu někteří považují za základní příčinu finanční krize. To je přehnané, nicméně přebytek, který v roce 2008 přesáhl 400 miliard dolarů neboli 10 % HDP, byl nepochybně příliš velký. Je Čína vůbec schopna napravit obchodní nerovnováhu a pokud ano, jak v budoucnu dosáhne rychlého růstu?
Za dobrou zprávu lze považovat momentální postupné snižování přebytku. Silný odraz ode dna, který se čínské ekonomice podařil ve druhém čtvrtletí a který vytlačil HDP o 7,9 % výše než v uplynulém roce, plně vyvolala domácí poptávka. Její nárůst vyvolal růst importu, zatímco exporty nadále klesaly.
Navenek se zdá, že Čína vychází vstříc dlouhodobému požadavku západních vlád, aby byl její růst poháněn spíše domácí poptávkou, než exporty. Díky největšímu fiskálnímu stimulu a uvolňování úvěrů letos zřejmě čínská reálná domácí poptávka poroste minimálně o 10 %. Pravdou je přitom to, že rozšířený názor, že Čína vždy spočívala na růstu vedeném exportem, je dosti zavádějící. Od roku 2005 docházelo k růstu přebytku jejího běžného účtu, do té doby byl však poměrně skromný. A během posledních 10 let představovaly čisté exporty v průměru desetinu celkového růstu.
Za větší problém lze považovat to, že rozložení domácí poptávky mezi spotřebu a investice je nevyvážené a tato nerovnováha se ještě více zesiluje. V roce 2008 zaujímala soukromá spotřeba pouze 35 % HDP, v porovnání se 49 % v roce 1990. Oproti tomu však došlo k nárůstu investic z 35 % na 44 % HDP. V letošním roce byla většina vládního stimulu určena na infrastrukturu, čímž se dále zvětšil podíl investic. Poprvé by tak mohly kapitálové výdaje Číny převýšit tyto výdaje v Americe, zatímco čínské spotřebitelské výdaje budou pouhou jednou šestinou těchto výdajů v USA. Jedná se o nejnápadnější čínskou ekonomickou nerovnováhu.
Velké částky peněz se vydávají na budování železničních tratí, silnic a rozvodných sítí, což je pro vládu nejefektivnější způsob, jak podpořit krátkodobou poptávku. Zvláště vzhledem k tomu, že Čína, coby chudá země, potřebuje lepší infrastrukturu. Nicméně tempo investic není udržitelné. Kapitálové výdaje byly příliš velké dokonce ještě před letošním boomem a mnoho ekonomů vyjadřovalo svá znepokojení ohledně nadměrné kapacity a rizika prudkého nárůstu bankovních půjček.
Přebytek běžného účtu Číny je často odůvodňován stagnací jejích spotřebitelských výdajů. Pravdou je však opak - Čína má světově nejrychleji rostoucí spotřebitelský trh, který se v uplynulých deseti letech v reálných číslech zvýšil o 8 % ročně. Jako podíl HDP však přesto poklesl a v porovnání s mezinárodními standardy se nachází na velmi nízké úrovni: na pouhých 35 % ve srovnání s 50 – 60 % ve většině asijských ekonomik a se 70 % v Americe.
Za nejrozšířenější vysvětlení lze považovat fakt, že kvůli nedostatečnému sociálnímu systému uspoří čínské domácnosti větší část svého příjmu. A vláda v Pekingu v tomto ohledu jedná: mezi roky 2005 a 2008 zdvojnásobila výdaje na zdravotní péči, vzdělání a sociální bezpečnost. Nicméně celková částka zůstává na pouhých 6 % HDP, ve srovnání s průměrem kolem 25 % v zemích OECD. V letošním roce vláda zvýšila důchodový příspěvek a platby nízkopříjmovým domácnostem. Do roku 2011 zároveň slíbila zajistit základní zdravotní péči pro 90 % populace. Pokud tato opatření uklidní obavy domácností, mohly by následně méně spořit. Avšak bude trvat roky, než se ukáže výraznější vliv na spotřebitelské chování.
Louis Kuijs, ekonom Světové banky v Pekingu podotýká, že vysoké spoření může být stejně tak odrazem větší příjmové nerovnosti, jako málo rozvinutého sociálního systému. Bohatí lidé spoří mnohem více a jejich počet vzrostl.
Za důležitější důvod poklesu spotřeby lze však považovat to, že podíl národního příjmu určeného domácnostem (platy a příjmy z investic) poklesl, zatímco podíl zisků vzrostl. Důvod je nasnadě; rychlý čínský růst překvapivě generoval málo nových pracovních míst. Růst je totiž kapitálově intenzivní, zaměřený na těžký průmysl jako např. ocel, spíše než na služby, kde je podíl pracovní síly výraznější. Kapitálově intenzivní výrobu podporují nízké úrokové sazby a to, že většina státem vlastněných firem nevyplácí žádné dividendy a může si dovolit opět investovat veškerý svůj zisk. Vláda rovněž podpořila průmyslovou výrobu před službami tím, že udržovala slabou měnu a nízké ceny vstupů – např. půdy a energie.
Zesílení sociálního systému je důležité, ale politika se musí také zaměřit na to, jak zvýšit příjem domácností a omezit firemní úspory, říká Kuijs. Než bude růst tažen odvětvími náročnějšími na pracovní sílu, bude potřeba zavést řadu obtížných reforem. Čína potřebuje liberalizovat finanční sektor. Pokřivený daňový systém, podporující průmyslovou výrobu, a bariéry pro průnik soukromého sektoru do některých služeb by měly být zrušeny. Společnosti vlastněné státem by měly vyplácet vyšší dividendy. Měly by se také zvýšit ceny dotovaných vstupů do průmyslu. Zvýšení příjmů a tudíž i spotřebě by rovněž napomohla půdní reforma a odstranění omezení týkajících se migrace z venkovských do městských oblastí.
A v neposlední řadě platí, že Čína musí umožnit posílení své měny. To by zvýšilo reálnou nákupní sílu spotřebitelů, odradilo nadměrné investice do výroby a napomohlo dalšímu snížení obchodního deficitu. Morris Goldstein a Nicholas Lardy z Peterson Institute for International Economics vytvořili jednu z nejrozsáhlejších studií týkající se směnného kurzu. V nové studii odhadují, že juan je z hlediska eliminace přebytku běžného účtu podhodnocený o 15-25%.
(Zdroj: The Economist)