Podobnosti mezi dnešní Čínou a Japonskem 80. let minulého století mohou vypadat hrozivě. Není ale pravděpodobné, že by čínský boom vyústil v déletrvající krizi.
Čína se z celosvětového ekonomického oslabení odrazila rychleji než jakákoliv jiná velká ekonomika, do značné míry díky ohromným monetárním a fiskálním stimulům. Nicméně řada skeptiků proklamuje, že toto oživení stojí na vratkých základech. Skutečně, podoba mezi dnešní Čínou a Japonskem 80. let je znepokojující. Mimořádně vysoké úspory a podhodnocená měna podpořily rychlý exportem tažený růst a vyústily v největší přebytek běžného účtu na světě. Trvalé přeinvestování vedlo k rozsáhlému přebytku kapacity a klesající návratnosti kapitálu. Záplava bankovních půjček hrozí budoucím nárůstem problémových půjček.
Nicméně pozorný pohled na tři hlavní obavy pesimistů – příliš vysoké ceny aktiv, přeinvestování a nadměrné bankovní půjčky - naznačuje, že čínská ekonomika má pevnější základ, než se domnívají.
Začněme s trhy aktiv. Čínské ceny akcií nejsou tak vratké jako byly v Japonsku koncem 80. let. Loňský rok jejich ceny vzrostly o 80 %, ale trhy v dalších velkých rozvíjejících se ekonomikách šly dokonce ještě výše (Brazílie, Indie a Rusko v dolarovém vyjádření vzrostly v průměru o 120 %). A čínské zisky šly nahoru ještě rychleji než kdekoliv jinde. Za tři měsíce do listopadu byly zisky v průmyslu o 70 % výše než rok předtím. Čínský realitní trh je jistě rozpálený, ceny nových bytů v Pekingu a Šanghaji poskočily v roce 2009 o 50-60 %.
Nicméně průměrné ceny domů v zemi se přesto nemohou považovat za bublinu. Indikátor, který se nejčastěji uvádí jako důkaz existence bubliny a tudíž hrozícího kolapsu, je poměr průměrných cen domů k průměru ročních příjmů domácností. Ten vychází v Číně na téměř 10, ve většině rozvinutých ekonomik pouze na 4 nebo 5. Nicméně Tao Wang, ekonom z tvrdí, že toto měřítko bohatých zemí je zavádějící. Čínští kupci domů nemají průměrné příjmy, ale nejčastěji pocházejí z nejbohatší vrstvy městské populace, kterou tvoří asi 20-30 % obyvatel. Pokud se použijí jejich příjmy, poměr klesá na úroveň bohatých ekonomik. V Japonsku přitom tento poměr dosahoval 18 a někteří kupující si museli brát stoleté hypotéky.
Navíc čínské domy nejsou tak zatížené dluhy jako japonské nemovitosti před 20 lety. Celkové dluhové zatížení čínských domácností se nachází na pouhých 35 % jejich disponibilního příjmu, ve srovnání s japonskými 130 % v roce 1990. Ale i když Čína zatím nemá úvěrem poháněnou realitní bublinu, fakt, že ceny nemovitostí v Pekingu a v Šanghaji leží mimo dosah většiny běžných lidí, tvoří vážný sociální problém.
Druhá zdánlivá podobnost s Japonskem leží v přeinvestování. Celkové investice poskočily k odhadovaným 47 % HDP loňského roku – o deset procentních bodů více, než mělo Japonsko v době vrcholu. Čínské investice jsou jistě vysoko, v řadě rozvinutých zemí se nacházejí kolem 20 % HDP. Je ale těžké obhajovat, že Čína investuje příliš mnoho, když její kapitálová zásoba na hlavu dosahuje jen 5 % toho, co v USA či Japonsku. V některých odvětvích nadbytečná kapacita existuje, co se týče ekonomiky jako celku, jsou ale obavy z příliš vysokých investic přehnané.
Největší důvod k obavám zavdává třetí bod podobnosti s Japonskem – nedávná přílivová vlna bankovního půjčování. Množství celkových úvěrů vloni poskočilo o více než 30 %. I když se toto tempo zmírní, na konci letošního roku by celkový objem úvěrů k HDP mohl dosáhnout 135 %. Vláda je znepokojena a zvýšila povinné rezervy bank o půl procentního bodu. Před rokem 2009 ale objem úvěrů rostl pomaleji než HDP. Příliš vysoký růst úvěrů v kombinaci s nadbytečnou kapacitou v některých odvětvích zvýší množství špatných úvěrů. Velká část půjček z minulého roku by však měla být vnímána jako fiskální stimulace. Bylo by lepší, kdyby se infrastrukturní projekty financovaly transparentněji přes vládní rozpočet, rozhodující ale je, zda si vláda může dovolit pokrýt vzniklé ztráty. Její hrubý dluh tvoří méně než 20 % HDP, i když skeptici argumentují, že toto číslo je podhodnoceno a ve skutečnosti dosahuje 50 % HDP. I tak ale stále leží hluboko pod průměrem bohatých ekonomik a čínská vláda má navíc mnoho aktiv, například akcie obchodovaných společností.
Při porovnání Japonska a Číny je také nutno vzít v úvahu, že Japonsko bylo na konci 80. let již plně vyvinutou ekonomikou s HDP na hlavu blízko hodnot v USA. Čína má naopak ještě mnoho prostoru pro dohánění bohatých ekonomik. Její růstový potenciál je tak mnohem vyšší a to by jí ulehčilo zotavení z případného bublinového krachu.
Čína si z vývoje v Japonsku může vzít špatné ponaučení - její vláda odmítá posílení juanu ze strachu z toho, že by to ekonomiku poslalo do deflační spirály stejně jako v případě Japonska posílení jenu. Skutečnou chybou Japonska ale bylo to, že posílení příliš dlouho oddalovalo, a když k němu došlo, bylo velmi prudké. A druhou chybou byla snaha o vyvážení tohoto vývoje příliš uvolněnou monetární politikou, která nafoukla finanční bublinu. Z toho se Čína může poučit – je lepší nechat měnu posilovat postupně a monetární politika by neměla být příliš volná. Přes hlasy medvědů ale není kolaps Číny ani blízko a není ani nevyhnutelný. Pokud ovšem bude z vývoje v Japonsku čerpat špatné ponaučení, dojde k němu.
(Zdroj: The Economist)