Olivier Blanchard, hlavní ekonom MMF, říká, že centrální bankéři by měli zvážit, zda se nezaměří na docílení vyšší inflace než v současnosti, protože by tak mohli snížit pravděpodobnost opakování nedávné hluboké krize.
Makroekonom Blanchard řekl, že globální ekonomická krize odhalila nesrovnalosti v makroekonomické politice, a to především spoléhání se na úrokové sazby při řízení ekonomik. Blanchard, Giovanni Dell'Ariccia a Paolo Mauro zpracovali novou analýzu, v níž uvádějí, že politici musejí zvážit naprosto rozdílné přístupy vypořádání se s velkými bankovními krizemi, pandemiemi nebo teroristickými útoky. Poukazují zejména na nutnost cílení vyšší úrovně v „normálních časech tak, aby se zvýšil prostor pro reakci monetární politiky na uvedené šoky“. Centrální banky by mohly mít 4% inflační cíl namísto 2% cíle, který má nyní většina centrálních bank.
Blanchard míní, že při 4% inflaci by úrokové sazby ve stabilních ekonomikách dosahovaly 6 až 7 %; centrálním bankéřům by tak vznikl mnohem větší prostor na snížení sazeb před tím, než se dostanou k nule, protože pak je již téměř nemožné krátkodobé sazby nadále snižovat. „V současnosti si uvědomujeme, že pokud bychom měli několik stovek bazických bodů navíc“ – jeden bazický bod je jedna setina procentního bodu – „na něž bychom se mohli spolehnout, pomohlo by to“ bojovat proti proběhlé krizi, uvádí Blanchard. „Proto by bylo dobré začít s vyšší nominální sazbou. Jediným způsobem, jak se k ní dostat, je vyšší inflace.“
Po desetiletí MMF naléhal na státy, aby snížily inflaci a za svůj největší úspěch považuje to, že se mu podařilo přesvědčit vlády v Latinské Americe, Africe i jinde, aby upustily od přesvědčení, že by cesta k prosperitě vedla přes vysokou inflaci. Blanchard ale tvrdí, že po nejhorší recesi od 2. světové války by měl MMF stát v čele nového přístupu.
Většina centrálních bankéřů si pamatuje chyby, které v 70. a 80. letech minulého století vedly k vysoké inflaci a nebude okamžitě nový přístup MMF vítat. Bankéři jsou i nadále přesvědčeni, že držení inflace na nízké úrovni a přesvědčení trhů, že tomu tak bude i nadále, zůstává kriticky důležité. John Taylor, specialista na monetární politiku na Stanford University, který za Bushovy vlády působil na Ministerstvu financí USA, říká, že by se mohlo stát, že inflace půjde těžko kontrolovat, pokud by se inflační cíl zvýšil.
Blanchard ale tvrdí, že není velký rozdíl v tom, zda udržujeme inflaci na 2 nebo 4 %. Daňový systém by bylo možné přizpůsobit tak, aby vyšší inflace sama o sobě netlačila daňové poplatníky do vyšších daňových sazeb. Dluhopisy, jejichž výnos je upravován o inflaci, by ochránily investory. Studie MMF naznačuje možnost, že by inflace mohla poskočit výše, pokud vlády začnou automaticky uzpůsobovat platy o inflaci, uvádí, že zůstává otázkou, zdali nad těmito náklady nepřevažují potenciální zisky ve formě vyhnutí se nulovým úrokovým sazbám.
Zmiňovaná analýza nazvaná „Rethinking Macroeconomic Policy“ zároveň doporučuje, aby centrální banky používaly regulaci na propíchnutí bublin na trzích s aktivy před tím, než jejich velikost dosáhne nebezpečného rozměru. Spoléhání se výhradně na zvýšení úrokových sazeb sebou nese riziko poškození celé ekonomiky; to tvrdí i předseda Fedu Ben Bernanke.
Blanchard uvádí, že vlády by měly přehodnotit nastavení automatických stabilizátorů, což jsou recesí spuštěná zvýšení výdajů, nebo daňové škrty. Vlády by mohly zavést nové programy s výraznějším vlivem, jako např. automatické snížení daní v případě, když HDP poklesne o určité procento. Další možností jsou na investice navázané úspory na daních platné v době, když dochází k poklesu ekonomické aktivity.
(Zdroj: WSJ)