Bavit se o tom, že ve světové ekonomice existují nerovnováhy, má asi tak stejný smysl, jako bavit se o tom, že nerovnováhy existují ve vesmíru. V obou platí, že součet energií (plusů a mínusů, jing a jang, či čehokoliv dalšího černo-bílého), je vždy nula. Pokud bychom tedy trvali na přesných definicích, žádné nerovnováhy existovat nemohou, včetně světové ekonomiky, a vše je v naprostém pořádku.
Výše uvedené ostře kontrastuje s tím, jak intenzivně nyní probíhá diskuse o tom, zda a jak Čína parazituje na zbytku tím, že uměle udržuje renminbi podhodnocené, či zda a jak parazituje Německo tím, že je zvyklé šetřit a dělat věci pořádně a relativně levně (ano i takové absurdity jsou ve světě ekonomů možné). Vývoj oněch světových rovnovážných nerovnováh shrnuje následující graf:
Zdroj: MMF
Jde o čísla z období 1996 – 2009, poté následují projekce do roku 2015. Je jasné, že část světa bude vždy spořit, druhá více utrácet, součet těchto „energií“ musí být vždy nula (i když se k ní těžko dopočítáme, jak ukazuje položka „discrepancy“). Na tom není nic zlého, naopak – umožňuje to za spotřebou ženoucímu se světu maximalizovat a trávit i víkendy v supermarketech. Aby to celé fungovalo, musí to probíhat jako naše chůze – jedna noha střídá druhou. To znamená, že ti, co šetří a půjčují druhým na to, aby si koupili jejich krásné produkty, musí po čase začít více utrácet. Ti druzí pak musí začít více šetřit a prodávat své produkty těm prvním. Jinak řečeno – barvy v grafu se po čase musí prohodit – ty dole musí nahoru a naopak.
Pokud nedochází ke střídání jedné nohy druhou, světová ekonomika nepůjde vpřed plynulou chůzí, ale vratkými skoky po jedné noze. To se nyní děje, když všichni spoléhají na to, že se vyexportují ze svých problémů. Nebo se svět postaví na obě nohy – bude to stabilnější, ale pohyb to nebude – to nastane v případě, kdy dojde na silové snahy o nastolení nové rovnováhy, vzroste vlna protekcionismu, objeví se obchodní války.
K oné hladké chůzi by přispělo tolik žádané posílení renminbi, i když nejedna studie ukazuje, že pro USA zdaleka není všelékem a naopak by jim mohlo uškodit (budou prostě dál nakupovat čínské kecky, ale dráž). Za absurdní lze ale považovat současný tlak na Německo. Nízký růst mezd, vysoká konkurenceschopnost a dlouhá historie vysoké kvality z něj dělají stroj na exporty. Ve světě, kde chybí poptávka to samozřejmě je problém, ale jen pro ty, kteří stále sní o tom, že budou poptávku nějak řídit – třeba tím, že se v Německu začnou věci dělat nějak direktivně s vyššími náklady. Pravda ale je taková, že trhy v západních ekonomikách jsou povětšinou vysoce saturované (jinak řečeno: kupujeme si často jen blbosti). Svými úsporami si kupujeme to, co nám chybí nejvíce (a co si vlastně koupit nikdy nemůžeme) – jistotu, respektive pocit jistoty. Snažit se toto látovat managementem poptávky je naivní, dobře to ukazuje vývoj v oblasti vládních financí. A hlavně není důvod, aby tu zbývající poptávku neuspokojovali ti, kteří to umí nejlépe a místo toho se snažili o nějaké sociálně ekonomické inženýrství. Co nám skutečně „hrozí“ je prosté rozpoznání skutečného „problému“ s poptávkou.
Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.