I když se osud eurozóny zdál letos na jaře viset na vlásku, její ekonomika si překvapivě nevedla tak špatně. Podle některých odhadů by ve druhém čtvrtletí mohl meziroční růst dosáhnout velmi slušných 2 %. Přitom je příhodné, že země, která na sanaci méně důvěryhodných členů eurozóny vydala nejvíce, si vedla daleko lépe. Německý HDP ve 2Q10 možná expandoval meziročně o více než 4 %.
Hospodářské klima našeho největšího obchodního partnera se výrazně vylepšilo. Objednávky na strojové vybavení továren za prvních pět měsíců vzrostly o čtvrtinu, nezaměstnanost klesla dokonce pod úroveň před vypuknutím krize. Tyto údaje však mohou vyvolat další, i když už daleko mírnější znepokojení.
Německé hospodářské oživení spočívá, stejně jako v Česku, téměř výlučně na bedrech exportérů. Poté, co němečtí výrobci prodali, co mohli rozvinutým ekonomikám, hledají teď nové trhy v Asii a Latinské Americe. „Německé firmy vyždímaly eurozónu jako citron a teď ho odhodily pryč,“ tvrdí Marco Annunziata z . To je jistě odvážná teorie, ale poněkud přehnaná. Nikdo přeci Italům nebo Řekům mercedesy nebo vrtačky Bosh nevnucuje.
Pravdou ale je, že industrializující se země jako Brazílie a Čína poptávají hlavně produkty typu turbín do elektráren a razicích strojů na infrastrukturní projekty, a že právě Německo je ve výrobě těchto zařízení přeborníkem. A nezůstává jen u strojů, velkým překvapením je i skvělá výkonnost německých výrobců aut na emerging markets. Prodeje luxusních mercedesů v Číně vzrostly za prvních šest měsíců letošního roku meziročně o 120 %. Největším množství vozidel této značky třídy S se momentálně prodá právě v Číně.
Německý odklon od evropských trhů sahá daleko před začátek poslední recese. Už v roce 2008 tvořil vývoz do zemí eurozóny 17 % německého HDP, u exportů mimo eurozónu to přitom bylo 23 %, vyplývá z údajů banky . Pomalejší divergenci mezi nejsilnějším motorem EU a zbytkem eurozóny by mohlo zabránit klesající euro. Nedávná studie Evropské komise zjistila, že poptávka po francouzských, španělských a italských vývozech je mnohem citlivější na cenové fluktuace než poptávka po speciálních kapitálových statcích a luxusních automobilech, které vyrábí Německo. Itálie tak má z klesajícího směnného kurzu oproti německému kolosu dvojnásobný užitek.
Dokud však bude eurozóna ponořená do dlužnických problémů, které se týkají jak vlád, tak zejména domácností, má nesmělý růst „okrajových“ ekonomik vratké základy. Proto je potřeba, požadují země typu Itálie, Francie, ale i USA, aby Německo přesunulo důraz na domácí spotřebu směrem k vyrovnanějšímu růstu. V tom je ale kámen úrazu.
Spolková vláda může sice ohlásit škrty, může dokonce nechat rozhazovat peníze helikoptérami, jak to kdysi jako nástroj boje s deflací navrhoval šéf Fedu Ben Bernanke. Těžko ale přesvědčí spořivé spotřebitele, aby více utráceli.
Dobrým příkladem odlišné „národní povahy“ je přístup Němců k nákupům potravin. Na diskontní supermarkety jako nebo Lidl, které nabízejí omezený výběr levných výrobků v jednoduchých obalech, připadá v Německu 45 % veškerých tržeb z prodejů potravin, tvrdí Christopher Hogbin z analytické společnosti Stanford Bernstein. V Británii je tento poměr pod 7 % a v západní Evropě jako celku je to méně než 20 %.
Němečtí spotřebitelé neskrblí jen při výběru svého supermarketu. Z průzkumu z minulého roku provedeného společností GFK vyplývá, že v důsledku hospodářské krize šetří 50 % dotázaných Němců i na jídle a pití. Ve Španělsku, které má daleko větší potíže, omezuje nákupy potravin a nápojů jen pětina spotřebitelů.
Hodně bylo napsáno i o nedovyvinutém sektoru služeb největší evropské ekonomiky. Jenomže Němci si na luxusní servis nepotrpí. Výzkum konzultantské firmy ukázal, že zákazníci jsou ochotni smířit se s horší obsluhou a menším výběrem zboží, pokud to bude znamenat sníženou cenu. I skládání nákupu do tašek, tolik rozšířené ve Spojených státech, vyvolá na tváři německého spotřebitele úšklebek, tvrdí manažer maloobchodního řetězce, který se tuto praxi pokoušel zavést ve svém obchodě. Neúspěšně.
Německým firmám slabá domácí poptávka starosti nedělá. Jejich mantrou zůstává věta: „Vždy se najde někdo, komu budeme moci dovézt naše zboží.“ Tato strategie má jen jednu vadu na kráse. Německo bude muset stále hledat úložiště svých obchodních přebytků. V minulosti vsadily tamní banky na Španělsko, Řecko (dluhopisy) a Spojené státy (hypotéky). Thomas Mayer z tvrdí, že tentokrát by to mohlo vyjít s Čínou. Snad jsou tamní obyvatelé ještě „plní šťávy“.
(Zdroj: Economist)