Po vodě přišel oheň – tak by se dal charakterizovat průběh letošního počasí, kdy po masivní vlně sněhových a poté dešťových srážek přichází „léto jak má být“. Nejde přitom o lokální jev. Tyto relativní extrémy se mimo jiné projeví (respektive již projevují) na cenách zemědělských komodit a následně i potravin. Pokud zůstane u toho, nic vážného to pro nás nebude (ne všichni ale to štěstí budou mít).
Globální ekonomické problémy se dají rozdělit do dvou skupin. První z nich – poptávkové, jsou již léta v centru pozornosti. Přesto se jen málokdo zabývá jejich jádrem – přesyceností všech možných (pseudo)potřeb a stále těžší hledání toho, co bychom ještě uspokojili. Věnoval jsem se tomuto zde ale několikrát, nyní se tak chci krátce věnovat druhé skupině – nabídkovým problémům.
Ve světle problémů s poptávkou se dá velmi zjednodušeně říci, že problémy s nabídkou neexistují – minimálně na makroúrovni dnes ve světě existuje velký objem nadbytečných kapacit, jak ve formě zainvestovaných reálných aktiv, tak ve formě pracovní síly (promiňte ten hloupý výraz). Před vypuknutím finanční krize se ale objevovaly záblesky změn i v této oblasti. Prudký nárůst cen komodit alespoň z části odrážel rostoucí uvědomění si toho, že přírodní zdroje skutečně neomezené nejsou a že názor „ono se to zase nějak vyřeší“ již nemusí být na místě.
Problémy s poptávkou by tak mohly být časem vyřešeny tím, že se upokojování našich potřeb díky krátícím se zdrojům zase pěkně posune směrem k těm základnějším. Byl by to jen další příklad onoho „dávej pozor co si přeješ, mohlo by se ti to splnit“. Obavy z dlouhodobé deflace a japonských scénářů by tak byly „elegantně“ vyřešeny nabídkovým růstem cen a zhoršenou dostupností toho, co stále naprosto nepatřičně bereme více méně jako samozřejmost.
Nemusíme se přitom nutně zastavit u zdražující energie, či kovů. Před časem například média přinesla zprávy o tom, že nad Afrikou visí hrozba války o vodu, kdy by ozbrojeným konfliktem mohl skončit spor o vodu z druhé nejdelší řeky na světě - Nilu. The Times v této souvislosti připomněly varovná slova bývalých egyptských představitelů: Prezident Anvar Sadat před třiceti lety prý řekl: „Jediné, kvůli čemu by mohl jít Egypt znovu do války, je voda“. Butrus Butrus Ghálí zase během hladomoru v 80. letech varoval: „Příští válka v naší oblasti se bude vést o vodu, ne kvůli politice“.
Dostávám se tak zpět k úvodnímu odstavci - občas má cenu si připomenout (a těm, kdo se dívají, je to připomínáno), že naše bytí je již dlouho skutečně nesnesitelně lehké. Pak si musíme vytvořit nějakou tu krizi a předstírat, že jde o největší problémy, jaké můžeme mít. Dávejme si ale pozor na to, co si v rámci jejich „řešení“ přejeme. Ono by se to mohlo vyplnit.
Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.