Opravdu jsme z nejhoršího venku?

O právě uplynulém víkendu jsem byl nucen navštívit jeden z pražských hypermarketů nábytkové firmy IKEA. Tahle činnost nepatří mezi mé oblíbené, ale osud tomu chtěl a tak se jelo. Vzhledem k propracovanému modelu rozložení prodejní plochy nelze při pochůzce v zásadě nikdy minout prostory restaurace. Nevím, zda jste viděli, jak vypadá taková restaurace během víkendu – mě osobně připomíná peklo. Rodiny s dětmi v různém stádiu hysterie, páry v „očekávání“ s uštvaným výrazem ve tváři a „singles“, kteří se jenom utvrzují v přesvědčení v tomto stavu setrvat co nejdéle. Svébytnou skupinou jsou důchodci, které jsem v tomto prostředí - až donedávna - registroval jen vyjímečně. Protentokrát mi však nemohlo uniknout, že někteří z nich sedí podezřele blízko stojanů určených pro vrácení táců s talíři (a zbytky jídel), před sebou na tácu majíce pouze „nekonečnou“ skleničku na limonádu či „nekonečný“ hrneček na kávu. A pak mi to došlo – v okamžiku, kdy se ke stojanům přimotal jiný návštěvník restaurace a vracel tác s polovinou porce, kterou jeho ratolesti nedojedly, onen stařeček se od svého stolku zvedl a šel si pro ní. Prostě a jednoduše „dojížděl“.

Co však bylo na celé věci nejbizarnější? Nejednalo se o žádného umolousaného bezdomovce, šlo o úplně normálně vypadajícího stařečka, kterých na jakémkoliv sídlišti potkáte desítky. Nikoho neobtěžoval, nikomu se nevnucoval, nikoho nerušil.

Jistě je pravda, že současná ekonomická situace dopadá relativně nejhůře na ty, kteří se mohou objektivně nejméně bránit. V kontrastu s výše uvedeným však veselé prognózy ekonomů (obvykle těch samých, kteří si recese všimli „už“ v její poslední třetině) vyznívají poněkud naprázdno. Jisté je jenom to, že „nikdo nic neví“ a úspěch respektive potvrzení jakékoliv prognózy může být otázkou štěstí a souhry náhod, stejně jako akademické briliance. Výše uvedené je však nesporným potvrzením názoru, že „něco“ je pořád špatně. Na jedné straně lidé bez mrknutí oka vyhodí polovinu objednané a zaplacené porce jídla, protože jsou syti a mají dost. Na straně druhé jsou lidé, kteří se ponižujícím způsobem plíží mezi regály a pro tu samou polovinu jídla natahují ruku. To není obrázek, který si obvykle spojujeme s relativně vyspělou a civilizovanou zemí střední Evropy.

Marně přemýšlím, jak by se asi tvářila většina z těch vystresovaných zákazníků, kdyby v „tom druhém“ poznala svého rodiče…


Hezký týden přeji,