Čína a Západ: Kdy se pokojný vzestup změní v otevřenou konfrontaci?

„Kdo je váš nepřítel?“ otázal se letos v létě kdosi z delegace amerických akademiků Wanga Jisiho, děkana fakulty mezinárodních vztahů na univerzitě v Pekingu. Na moment se rozhostilo hrobové ticho, Wang chvíli váhal, pak se podíval na hosty a odpověděl: „Většina Číňanů by řekla, že nepřítelem jsou Spojené státy.“Poměrně upřímná odpověď, i když na relativně svobodné akademické půdě, názorně odráží měnící se postoj Číny vůči zbytku světa i její vnímání sebe samé, své síly, potenciálu a snad i slabosti druhých.

Tento proces postupuje pomalu. Když se svět začal obávat rostoucího vlivu Země středu, zaměnili čínští představitelé, ve snaze uklidnit obavy, dříve používaný univerzální slogan „mírumilovný vzestup“ (peaceful rise) za mdlý výraz „harmonický svět“ (harmonious world). Nynější ostrý přístup k teritoriálním sporům s Japonskem, Jižní Koreou, nebo i neústupnost v otázce podhodnoceného kurzu měny však u mnohých pozorovatelů vyvolává znepokojení. Otázkou je, proč čínské vedení opouští cestu, která se dříve osvědčila a přinesla zemi blahobyt a prosperitu.

Důvody mohou být dva. Jednak ten, že země začíná měnit strategii. Někteří čínští komentátoři tvrdí, že teď, když stát nabral na síle a respektu, už nemusí podlézat Americe. Zadruhé se mění sama čínská společnost. Z bezpočetného zástupu ustrkovaných rolníků se vymanila významná vrstva sebevědomé střední třídy, jejíž názory nelze jen tak ignorovat.

Pocit růstu vlastní moci a úpadku Spojených států umocnila finanční krize (tehdejší ministr financí Hank Paulson osobně telefonoval vicepremiérovi Wangovi a žádal o schválení finanční pomoci pro banku Morgan Stanley, která stála jen krajíček od propasti). Z té vyšla Čína s mnohem menšími šrámy, než se na Západě předpokládalo. „Existuje dojem, že Západ potřebuje Čínu víc než Čína Západ,“ popisuje nejmenovaný diplomat atmosféru v Pekingu. Čínské sebevědomí posilují i válečné trampoty Spojených států a jejich spojenců. Čínští analytici tak trochu škodolibě předpokládají, že NATO v Afghánistánu ztroskotá.

„Dříve jsme naši moc skrývali – popírali ji,“ tvrdí čínský akademik. „Avšak s rostoucí silou se tohle jeví stále více nemožné,“ dodává. Mnoho jeho kolegů navrhuje, aby byla iluzorní představa partnerství se Spojenými státy odmítnuta a aby si Čína připustila nevyhnutelnost intenzivního soupeření. Politika expanze čínských společností do celého světa bude toto dilema nadále zostřovat. Již nyní je Čína nejdůležitějším „zákazníkem“ Saudské Arábie i Súdánu. Dováží ropu z Angoly, skupuje řecké přístavy, staví dálnice v Polsku, těží kovy v Afghánistánu. Musí se nutně zajímat o to, co se u nejvýznamnějších obchodních partnerů a dodavatelů (surovinových přívěšků, řekl by někdo) děje a být připravena bránit své zájmy, třeba i silou.

Hlavní čínský zájem, totiž stabilitu a bezpečnost a volnost plavby na klíčových námořních cestách, dosud zajišťovalo 12 bojových skupin amerického námořnictva v čele s letadlovými loděmi. Nyní se Čína snaží rychle vybudovat vlastní loďstvo schopné křižovat světové oceány, které by vlastní obchodní flotile zajistilo ochranu před piráty nebo embargy. To podle mnohých signalizuje nedůvěru ve stávající systém volného světového obchodu i skryté obavy z toho, že Západ si vzestup Číny ve skutečnosti nepřeje.

Na tradiční letní dovolené v letovisku Beidaihe prý čínské vedení debatovalo o tom, jestli se má země odchýlit od strategie vytyčené před 30 lety Teng Saio-pchingem, podle níž má Čína své ambice „skrývat a čekat na příležitost“. Z vlivných stranických periodik, jež mohou odrážet uvažování v nejvyšších patrech, lze usuzovat, že diskuze vyzněly ve smyslu „zatím ne“.

I tento závěr však některé diplomaty v Pekingu zarazil. V devadesátých letech se vedly spory o tom, jestli může Čína se Spojenými státy dlouhodobě spolupracovat. Nyní je jádrem diskuzí otázka kdy začít tlačit.

Situaci výstižně shrnul australský vládní představitel: „Tohle je národ, který si je vědom minulé velikosti, nedávného ponížení, současných úspěchů a budoucí převahy. A to je mocná kombinace.“

(Zdroj: The Economist)