Zdigitalizovaný archiv velké banky typu nebo skrývá tajemství na několik románů. Proto se nelze divit, že od té doby, co nechvalně proslulý server WikiLeaks slíbil zveřejnit pět gigabajtů dat zatím neznámé finanční instituce, nemá řada bankéřů klidné spaní. Oznámení však šokovalo i jiné firmy: i kdyby tohle byl jen bluf, jejich obchodní tajemství již nejsou v bezpečí.
Menší úniky informací nejsou v korporátním světě nic nového. Samotné WikiLeaks jich má již několik na svědomí. Třeba v září 2009, kdy server zveřejnil interní zprávu ze společnosti Trafigura (obchodující ve velkém s komoditami), která rozebírala únik nebezpečného odpadu u Pobřeží slonoviny. V lednu 2008 se zas prostřednictví WikiLeaks na veřejnost dostaly dokumenty ze švýcarské banky Julius Baer, obsahující záznamy o 1600 klientech a jejich účtech u pobočky na Kajmanských ostrovech. Banka server nejprve hnala k soudu, pak však žalobu stáhla.
O svá možná nepříliš dobře zabezpečená data se teď bojí všechny společnosti. Nezastavitelný technologický pokrok vedl k explozi objemu uskladněných souborů a také je činí stále více zranitelnými. Zaměstnanci si stále častěji do práce berou vlastní přístroje, flash disky, iPady atp. I ten nejprimitivnější dokáže přenést ekvivalent několika tun papíru. Stále více lidí také v práci používá sociální sítě, které ze sdílení informací žijí.
Řada firem navíc nedodržuje základní bezpečnostní pravidla. Více než polovina britských a amerických společností nemá „datovou mapu“, což je dokument popisující, jaké informace se uchovávají a kdo k nim má přístup. Jen málo jich zavedlo pravidla regulující používání nových technologií. Rizikem nejsou jen sociální sítě. Společnosti stále čím dál víc schraňují důležitá soukromá data mimo své budovy, v datových centrech rozprostřených na nejrůznějších místech.
(Zdroj: The Economist)