Patrně to už někdo popsal v některém z traktátů z behaviorálních financí. Jde o podivné chování investora, který se dostane do existenciálního problému, například kvůli tomu, že si otevřel špatnou pozici. V ideálním případě by ji měl okamžitě uzavřít, vzít si o oddechový čas a začít znovu s čistým stolem. Místo toho vede zákopovou válku s celým okolním světem, vymýšlí nejrůznější teorie, které mají omluvit setrvání v pozici, a nebere ohled na fakta hovořící proti. Je to patrně vlastnost zděděná z dávných dob, kdy bylo nutno vydržet nejrůznější protivenství osudu a vyčkat na obrat, který vás vyvede z nepříjemné situace. Leckdy se tak opravdu stane a ti šťastní přežijí. Mnohdy je však jeden lidský život příliš krátký, než dojde k obratu. Ti, kteří přežijí, předávají dalším generacím tuto zkušenost. Ti, kteří nepřežijí, už nikomu nic nepředají.
Nejsem ekonom, proto mě ekonomie leckdy překvapí svou přizpůsobivostí. Naposled jsem byl takto konfrontován v souvislosti s analýzou státních rozpočtů. Rozlišuje například takzvaný primární deficit. O co jde? Jednoduše řečeno od celkového deficitu se odečtou náklady na obsluhu dluhu, kam patří zejména úrokové náklady, a dále se zkoumají pouze příjmy a výdaje, které souvisí s běžným fungováním státu. Na první pohled pěkná obezlička, zejména v prostředí, ve kterém jsou úrokové sazby téměř nulové, jako je tomu dnes. Položme si však otázku, zdali je taková optika správná. Prudérní portfolio manažer by si v situaci, kdy se deficity mnoha vyspělých ekonomik přibližují ke stu procentům HDP, minimálně zpracoval několik scénářů vývoje úrokových sazeb, zvážil je jejími pravděpodobnostmi a výslednou částku by započítal do rozpočtového balíku. Správci státních financí takto očividně nepostupují. Možných vysvětlení je několik. Buďto všichni tiše předpokládají, že nominální úrokové sazby se již nikdy nezvednou a placený úrok ze státních dluhopisů navždy zůstane položkou na několikátém desetinném místě, nebo se všichni chováme podle výše popsaného „behaviorálně-finančního“ modelu a špatnou pozici si omlouváme všelikým možným způsobem a vytváříme prostředí pomyslné normálnosti, přestože podvědomě tušíme, že jsme v seriózním problému. Oba případy jsou tak nějak podivné. Prvnímu z nich lze jen ztěžka uvěřit, jelikož inflační tlaky se na nás valí kamkoliv se podíváme. Rostoucí ceny potravin, energetických surovin a všeho možného jiného, čeho je na světě omezená zásoba, jsou toho příkladem. Druhý je špatný sám od sebe, jelikož znamená, že si lžeme do vlastní kapsy a chováme se jako špatní obchodníci, které nečeká nic dobrého.
Jak jsem již podotknul, nejsem ekonom, proto předpokládám, že mi některý z nich bude oponovat. Nejjednodušším argumentem je, že všechno vyřeší právě ona zmiňovaná inflace. Porostou platy, porostou ceny a s nimi i nominální HDP, které zmenší poměr k stávajícímu dluhu. Aby se tímto způsobem dala část dluhu odepsat, předpokládáme, že zde budeme mít poměrně dlouhé období, kdy budou jiné úrokové sazby – reálné - záporné. Nástroj na přežití takového období, který je ne nepodobný behaviorálnímu lhaní si do vlastní kapsy, zde také existuje. Je jím vydělování tzv. jádrové inflace, které ze spotřebního koše vyčleňuje tzv. volatilní položky, kterými jsou, světe div se, potraviny a pohonné hmoty. Budeme tedy žít ve světě, ve kterém nás oficiální instituce budou přesvědčovat o tom, že roční inflace je jedno procento, přestože ceny nezbytných položek porostou o desítky procent? Domnívám se, že už v něm žijeme. Důkazem jsou bouře v severní Africe, jejichž důvodem jsou mimo jiné rostoucí ceny potravin. Místo žurnalistů by proto měli vyrazit do Káhiry ekonomové a přesvědčit tamní protestující o výhodách jádrové inflace, ale asi by to nepomohlo.