„Proč se snažíte ukázat rozpory? Pleteme se vám snad do cesty? Vždyť nás ponižujete.“ Těmito hořkými větami počastoval polský premiér Donald Tusk své německé a francouzské kolegy v únoru při projednávání „paktu konkurenceschopnosti“. Šlo o plán užší hospodářské integrace, zejména ve fiskální politice – i se separátními summity pro členy eurozóny a ty, co se dobrovolně připojí.
Podobné schůzky již proběhly dvakrát, poslední v pátek po klasickém summitu evropské sedmadvacítky. S jakými pocity asi představitelé deseti států používajících vlastní měnu opouštěli budovu Evropské rady? Možná si trochu oddychli, že už nebudou vystaveni tlaku francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, který se předtím snažil prosadit diplomatické uznání libyjských povstalců a zřízení bezletové zóny. Nakonec šlo o správné tušení: Sarkozy jednotlivé státníky nepřestal „lámat“ ani večer, kdy už měla mít schůzka eurozóny zcela jiný program.
Lídři sedmnáctičlenného bloku jednotné evropské měny se v posledních měsících v zásadě snaží o dvě věci: Zaprvé, zachránit země na okraji dluhové propasti s pomocí překlenovacích úvěrů, které by zároveň nevypadaly jako náběh k přerozdělovací unii (proto například slušné 3% úročení nad základní úvěrovou sazbu, které musí platit Irové); zadruhé, přijít s přísnými pravidly, která by zabránila opakování současné krize (volně přeloženo „německé kapky“). Trhy zatím příliš nadšeny nejsou, o čemž svědčí jeden downgrade za druhým. Výnosy portugalských dluhopisů jsou stále na neudržitelné úrovni.
Německá kancléřka Merkelová v podstatě usiluje o výměnný obchod: nabídnutou finanční výpomoc předluženým zemím na oplátku za přijetí tuhé německé disciplíny převlečené za pakt konkurenceschopnosti.
Původní plán počítal s řadou poměrně radikálních kroků. Ty zahrnují konec vázání mezd na inflaci (rozšířené třeba v Belgii), zvýšení věku pro odchod do důchodu (Estonsko protestuje kvůli mnohem nižšímu průměrnému věku dožití), sjednocení výpočtu daňového základů (ke hrůze Irů), nebo třeba ústavně zakotvenou „dluhovou brzdu“ (zavedenou už v Německu). A jako dezert na vše neměla dohlížet Evropská komise, ale Rada, tedy vlády členských států (čili hlavně Německo a Francie).
Ke konfliktům mezi jednotlivými zeměmi EU je tak třeba přidat další prvek: rivalitu mezi volenými vládami a technokratickou Komisí vedenou José Barrosem. V tomto souboji se Barroso v poslední době dostával do značné defenzivy. Příkladem je třeba obří záchranný fond EFSF, který nyní disponuje 440 mld. EUR. Komise usilovala, aby dohled nad touto kasou patřil jí, takže by o přidělení či nepřidělení peněz mohla rozhodnout sama. Marně. Členské státy si kontrolu nad fondem, do něhož sami přispívají, vzít nenechaly. Stejný debakl hrozil Barrosovi i nyní. Pakt pro konkurenceschopnost, přejmenovaný mezitím na méně ambiciózněji znějící „pakt pro euro“, se měl sestávat z mezivládních smluv, na něž by nedohlížela Komise a evropské soudy, tak jako v případě všech ostatních smluv, ale opět členské státy.
Tento plán nepostrádal jistou logiku. V svědomí mnoha eurokratů dodnes hlodá vzpomínka na pakt růstu a stability, který zemím zakazoval rozpočtové deficity a pro provinilce dokonce stanovoval tresty. Jenže když ho Německo za vlády Gerhadra Schrödera jako jedno z prvních porušilo, prošlo to bez postihu. Komise si zkrátka v tomto nedokázala vydobýt respekt, proto musí nyní odpovědnost převzít vlády, zní argument Merkelové.
Jenže kancléřka s novým paktem u řady států narazila. Barosso proto chytře přišel s modifikovanou, umírněnější verzí, ze které zmizela řada těžko přijatelných bodů a která hlavním koordinátorem harmonizace fiskální politiky činí opět Komisi. Krom již loni odsouhlaseného dohledu nad státními rozpočty by například měla monitorovat produktivitu práce v každé zemi a na ní navázaný růst platů. Pokud by náklady na práci rostly příliš rychle, mohla by je státu nařídit snížit. Brusel by měl monitorovat i státní penzijní systémy. Nebude mít sice pravomoc nařídit například zvýšení věku odchodu do důchodu, ale mohl by rozhodovat, zda je konkrétní systém udržitelný, či nikoliv, a tlačit tak vlády k jeho změně. Výsledný „fiskální mix“ by nicméně zůstal v kompetenci jednotlivých států.
Jedná se jistě o výrazný posun, před nějakým rokem zcela nepředstavitelný. Každý bruselský úředník ale ví, že ďábel je skryt v detailech. Jak bude nakonec dozorová činnost Komise vypadat v praxi, zatím nikdo netuší. Bude smět Brusel nařídit Viktoru Orbánovi vrácení znárodněných penzí, nebo skutečně dotlačit Řeky k privatizaci zbylého státního majetku?
Navíc je dost pochybné tvrdit, že se pakt vypořádá s těmi nejpalčivějšími problémy. Jednou z příčin nervozity na trhu je obava z rozšíření krize na další země, což by mohlo značně poškodit velké evropské banky. Jenže Německo se k novým testům nebo rekapitalizaci bank staví zdrženlivě. Nervózní věřitelé tak nejsou ochotni bavit se o restrukturalizaci irského či řeckého dluhu, k němuž dříve či později musí dojít, ačkoliv právě Německo volá po spoluúčasti investorů na sanaci problémových zemí. Unii by pomohla i větší liberalizace v sektoru služeb. Příslušnou směrnici ale drasticky rozmělnil europarlament, který paradoxně dostal v Lisabonské smlouvě ještě větší pravomoci (a který mimochodem na rozdíl od jeho národních protějšků nelze rozpustit).
Palčivou otázkou, kterou teď pravděpodobně řeší Petr Nečas nebo David Cameron, je členství v paktu. Znamená toto rozhodnutí skutečnou křižovatku na cestě ke dvourychlostní Evropě? A pokud ano, který pruh bude nakonec ten rychlejší? Podpisu paktu teoreticky nestojí v cestě žádné velké překážky. Koneckonců, za problémy Řecka nebo Irska nemůže euro a ani není jejich společným jmenovatelem. Rozhazovačnost lze těžko svádět na měnu, kterou stát používá, ať jsou úrokové sazby jakékoliv. Mzdy a penze rostou příliš rychle, když si vláda snaží koupit voliče, ne proto, že jim platí v dolarech či drachmách. Stavební boom zažil mezi lety 2005-2007 leckterý kout světa, nejen Španělsko a Irsko.
Jenže společným jmenovatelem podniku zvaného pakt pro euro je spíš snaha kancléřky ukázat, že od ní nedostane nikdo nic zadarmo a že vzdorovitým nekompromisně srazí hřebínek (jak se o tom o víkendu přesvědčil nový irský premiér). V případě Nicolase Sarkozyho je motiv ještě prozaičtější. Po východním rozšíření ztratila Francie v Evropě iniciativu. Summity eurozóny jsou proto vítanou příležitostí k znovuzískání ztraceného vlivu. „Francie potřebuje Německo, aby zakryla svou slabost, a Německo Francii, aby skrylo svoji sílu,“ vtipkuje vysoce postavený bruselský úředník. Přílišné zeslabení paktu by ale v Merkelové mohlo potlačit tendence ke štědrosti (ke smůle periferních zemí eurozóny). Rozšíření o další země zas sníží přitažlivost paktu pro Francii. To nejsou příliš optimistické vyhlídky – pro členy i nečleny.
(Zdroj: Economist, HN, CTK)