Čtvrteční měnové jednání ECB může rozhodnout o zvýšení sazeb v eurozóně a tím utažení podmínek měnové politiky proti riziku inflace. Nad dopadem (přínosem?) opačného kroku pro řešení dluhové krize eurozóny se zamýšlí ve svém blogu profesor ekonomie David Beckworth:
Pokud by ECB nyní uvolnila svou politiku, důsledkem by byl růst inflace v těch částech eurozóny, které mají méně nadbytečné kapacity. To znamená zejména v Německu. Cenová úroveň by tak v této zemi rostla výše než v zemích na periferii, které čelí ekonomickým problémům. Jejich zboží by se tak stalo relativně levnější, přestože by se měnový kurz mezi nimi a jádrem eurozóny nezměnil. Následně by vzrostla konkurenceschopnost zemí na okraji měnové unie.
Změna relativní cenové úrovně by nepředstavovala dlouhodobé řešení strukturálních problémů, kterým eurozóna čelí. Nejde totiž o optimální měnovou unii a na periferii musí dojít k nějakému druhu restrukturalizace dluhu. Změna relativních cenových úrovní by ale zadluženým zemím poskytla vyšší flexibilitu při řešení jejich problémů. Utažená monetární politika by naopak stav věcí jen zhoršila. Naštěstí se ozývá stále více hlasů, které proti ní protestují.
Vývoj v eurozóně bude ale nakonec záležet na tom, co si budou přát Němci. Těm se nijak zvlášť nelíbí myšlenka na restrukturalizaci dluhu zemí na periferii. Stejně tak ale Německo nesouhlasí s velkou podporou bank. A nechce ani uvolnit monetární politiku způsobem, který je popsán výše. Tak to ale nejde donekonečna...
Zdroj: Blog Davida Beckwortha, profesora ekonomie na Texas State University.