Nechci se pouštět do kritiky centrálních bankéřů a jejich dle mého názoru kolektivního smrtelného hříchu, jímž je udržování negativních reálných úrokových sazeb, kterého se již delší dobu dopouštějí na ekonomikách, jelikož je to maření času a energie. Nemohu si však odpustit poznámku, že nebýt mého úchylného zájmu o dění na mezibankovním trhu, téměř by mi uniklo zvyšování úrokových sazeb ECB z minulého týdne. Úroková sazba se stala tak ezoterickým nástrojem, že její změny ani nevnímáme. Její vliv dosahuje sotva k vrátnici jedné každé bankovní instituce. Na ulici existence úrokové míry nebo dokonce její výše nikoho nevzrušuje. Co vedlo k takové devalvaci tohoto dříve všudypřítomného ekonomického fenoménu? Jaké jsou dopady a rizika tohoto stavu?
V jednom ze svých článků z minulého roku jsem se pokusil nastínit mechanismus, kterým se ekonomický systém v dobách trvale záporných reálných úrokových sazeb sám reguluje za pomoci cen komodit. Stručně shrnuto: 1) nízké reálné sazby vyvolávají spekulativní nákupy komodit 2) rostoucí ceny komodit se postupně projeví v maloobchodních cenách 3) ceny překročí únosnou hranici a konzument přestane utrácet 4) domácí produkt zbrzdí 5) ceny komodit klesnou. Tím se dostaneme znovu na začátek. Jeden takový zpětnovazební cyklus zažil americký „consumer“ v roce 2008, kdy ceny ropy dosáhly 140 USD.
Dívám se na stejný graf americké ropy, která v minulých dnech překročila 110 USD za barel, a říkám si, zdali jsme se nepřiblížili k oné pomyslné hranici, která zmrazí apetit amerického „consumera“ podobně, jako se to stalo v roce 2008. Vzhledem k tomu, že na finančních trzích platí více než kde jinde pravidlo „dvakrát do téže řeky nevstoupíš“, je třeba se zamyslet, jak se liší situace v roce 2008 a dnes. V podstatě jsou ve hře tři scénáře. Za prvé, americký „consumer“ je stále rozhodujícím faktorem v globální ekonomice, ale jeho situace je v porovnání s rokem 2008 horší a tudíž i citlivost na cenu ropy vyšší. V tomto případě by k přibrzdění a korekci mělo dojít ještě před dosažením úrovní cen ropy z roku 2008. Za druhé, americký „consumer“ je stále rozhodujícím globálním faktorem, ale oživení v USA je tak velké, že zlepšilo jeho situaci v porovnání s rokem 2008. V takovém případě by k poklesu došlo až při podstatnějším překročení úrovně 140 USD za barel. Nakonec je zde třetí scénář, v němž americký „consumer“ již ztratil svoji signifikanci a cenu ropy v jejím růstu nezastaví ani pokles poptávky v USA.
Kapitálové toky a toky zboží se během krize a po ní v podstatě nezměnily. USA jsou stále nepostradatelným odbytištěm pro čínské (asijské) výrobky. Asijské centrální banky jsou oproti tomu největším věřitelem USA. Jednoduše řečeno, všechno je na stejném místě jako před třemi lety. Jediné, co se změnilo, je velikost nerovnováh na obou stranách barikády. Tudíž není důvodu se zatím domnívat, že došlo k nějaké změně v rozložení sil, která by ovlivnila vzorce chování trhů. Proto, pokud by mi někdo dal pistoli k hlavě a řekl, abych si vybral, zvolil bych nejspíš variantu č.1. Stejného názoru je nejspíš i FED, který se vyjádřil v tom smyslu, že nebude následovat ECB v její protiinflační politice. Zdali má pravdu, to se teprve ukáže.