Březnová inflace dosáhla ve Spojených státech i v eurozóně stejné hodnoty 2,7 %, jádrová inflace byla podobná (1,2 % ve Spojených státech, 1,3 % v eurozóně). V předchozích měsících byla evropská inflace mírně vyšší. Přes tuto stejnou inflační dynamiku ale ECB již jednou zvýšila sazby a pravděpodobně tak již v červnu učiní znovu, zatímco Fed nadále pumpuje peníze do ekonomiky prostřednictvím programu QE2 a nečeká se, že by v brzké době zvyšoval sazby.
Zástupci Fedu se domnívají, že vyšší ceny komodit představují přechodný jev a jádrová inflace je lepším ukazatelem základních cenových trendů. ECB naopak cíluje celkovou inflaci a obává se, že ceny energií a potravin spustí druhotné efekty a podpoří růst mezd a maloobchodních cen. Vedle toho je růstový potenciál USA vyšší, což znamená, že recese zde vytvořila větší produkční mezeru než v Evropě. Fed má také dvojitý mandát, zatímco ECB je zodpovědná jen za udržení inflace pod 2 %. Nezaměstnanost je sice v eurozóně vyšší, než v USA, ECB se ale domnívá, že jde hlavně o strukturální problém, který by měly řešit vlády a ne monetární politika.
Pokud má ECB pravdu a na vyšší ceny komodit je třeba rychle reagovat, může být schopna zabránit růstu inflačních očekávání bez výrazného zvyšování sazeb. Pokud bude Fed čekat příliš dlouho, bude muset utahovat agresivněji. Pokud je ale ECB příliš vystrašena, bezdůvodně poškodí ekonomiku eurozóny a zejména její periferii.
Zatímco Brian Blackstone, z jehož blogu Real Time Economics uvedená úvaha pochází, nechává závěr otevřený, někteří ekonomové mají jasno v tom, že ECB se mýlí. Patří mezi ně i Desmond Lachman, který nyní působí na AEI a dříve byl výkonným ředitelem a hlavním stratégem pro rozvíjející se trhy v Salomon Smith Barney. Evropská krize vládního zadlužení podle něho připomíná finanční krizi, kterou v letech 2008 – 2009 procházely Spojené státy. A stejně jako ona má potenciál otřást světovou ekonomikou.
V březnu roku 2007 Ben Bernanke ujišťoval, že problém se špatnými hypotéčními úvěry má jen omezený význam, protože investice do bydlení představují jen 6 % amerického HDP. Hrozbu vážné škody pochopil až v srpnu 2008 a tím začal cyklus snižování sazeb. V duchu Twainova „dějiny se neopakují, ale rýmují“ nyní Jean-Claude Trichet ujišťuje trhy, že dluhová krize eurozóny bude mít na evropskou ekonomiku jen omezený vliv. Argumentuje tím, že ekonomiky Řecka, Irska a Portugalska tvoří dohromady jen asi 5 % celkového HDP eurozóny. Evidentně se nepoučil z Bernankeho chyb; to, co země na periferii potřebují nejméně, je utaženější politika vedoucí k silnějšímu euru.
Další podobnost spočívá v tom, jak evropští politici klamou sami sebe a namlouvají si, že jde o problém likvidity a ne solvence. V každé další fázi krize sami sebe přesvědčí, že nyní již krizi zažehnali. Podobně se Fed v roce 2008 domníval, že krizi zažehná převzetí Bear Stearns bankou . Neměl ani ponětí o vážnosti problému až do pádu Lehman Brothers. Evropští politici nyní pokračují se šarádou a tvrdí, že Řecko, Irsko a Portugalsko nepotřebují restrukturalizaci dluhu. Nejvíc znepokojující je ale asi to, jak málo tlačí na banky, aby zvýšily svůj kapitál. Tím jen dokazují, že platí rčení: „Kdo se z minulosti nepoučí, musí si ji zopakovat.“
(Zdroj: Real Time Economics, realclearmarkets.com)