Bolest. Velká inflace. Bolest. Velké uklidnění. Zase bolest. Tak by se dal charakterizovat poválečný vývoj nejen v americké ekonomice. Podívejme se na následující mozaiku. První graf ukazuje růst nominálních výdajů v americké ekonomice, druhý inflaci a třetí nezaměstnanost. Vývoj je rozdělen na několik období. První z nich se dá nazvat „vysoká volatilita“, po ní přichází „vysoká inflace“, „Volckerova změna“, „Velké uklidnění“ a „Bernankeho deprese“ (což mu křivdí, ale držím se názvů v grafu):
Zdroj: Joao Marcus Marinho Nunes
Ideální stavem se zdály být „ekonomická nirvána“ mezi koncem 80. let a rokem 2007 – tedy období klesající/nízké inflace a klesající/nízké nezaměstnanosti jdoucí ruku v ruce s malou volatilitou výdajů (rostoucích v průměru o cca 4,5 % ročně). Pokud by tak nepřišlo poslední krizové období, mohli bychom grafy lehce interpretovat tak, že Volckerova perioda bolestivě ukončila dobu našeho ekonomického dospívání, po němž již přišla uvážlivost a stabilita.
Bernankeho deprese ale přišla a je tak jasné, že cyklus se točí dál. Uvedené grafy totiž neukazují celý obrázek - neukazují rostoucí nerovnováhu ve formě rostoucího dluhu domácností a některých sektorů. Idylický vývoj v prvním a následně i dalších grafech byl totiž z velké části umožněn možností „jíst více, než vyprodukuji“. Na ní není nic špatného, pokud ale počítáme s tím, že v budoucnu se to musí obrátit. Tj. že v budoucnu budu muset vyrábět více, než sním. Pokud jsem půjčky projedl (skutečně, či přeneseně například formou nepotřebných (pseudo)investic), je to těžší, než kdybych je investoval.
Z grafů je patrné, že období před a během Volckera bylo bolestivější než situace současná, protože tehdy doprovázela vysoká nezaměstnanost vysokou inflaci. Lék na tuto stagflaci byl relativně jasný – zbavit se inflace. Na výběr v podstatě nebylo, i když asi nikdo nedoufal, že již v první vlně tato politika přinese pokles nezaměstnanosti. Jak se vypořádat se současnou situací je jasné mnohem méně – svým způsobem jsme se dostali do krize ekonomické politiky. Jinými slovy, krize ekonomických kurvítek (viz předchozí elaboráty).
Výše uvedený prostý recept „jíst méně než vyrobím a splácet dluhy“ může totiž být ve světě s nedostatečnou poptávkou neproveditelný. Pro jeho implementaci musí začít jíst více ti, co mi doposud půjčovali. V případě Spojených států je tímto protějškem samozřejmě Čína, která má ale dost problémů na to, aby zprudka měnila svoje „stravovací“ návyky. V případě periferie eurozóny je tímto protějškem zase Německo. Jinak řečeno, ti co půjčovali volají po omezení dluhu, ale zároveň nechtějí více jíst. Dlužníci se tak v horším případě potápí ve spirále klesající produkce a rostoucích dluhů, v lepším případě meditují nad tím, zda by jim nepomohla domácí stimulace.