Prezident Václav Havel dnes naposledy opustil Pražský hrad. Po státním pohřbu v katedrále svatého Víta rakev s ostatky za zvuku chrámových zvonů zamířila Zlatou branou k soukromému pohřbu pro rodinu a blízké. Lidé na hradních nádvořích i Hradčanském náměstí ji vyprovázeli potleskem. Havel zemřel v neděli ve věku 75 let. Pohřbu se zúčastnili státníci z celého světa.
Vynesení rakve s prezidentovými ostatky předcházela státní hymna, do jejíchž tónů vojáci vystřelili 21 čestných salv z děl umístěných na Petříně. Havlova manželka Dagmar slova hymny zpívala.
Zádušní mše za zesnulého prezidenta začala v poledne minutou ticha, při níž po celé republice zněly zvony a sirény. Mši sloužil pražský arcibiskup Dominik Duka. V jejím závěru promluvil prezident Václav Klaus, ministr zahraničí Karel Schwarzenberg a bývalá šéfka americké diplomacie Madeleine Albrightová. V projevech zazněla hlavně slova o svobodě a nutnosti za ni bojovat.
Podle prezidenta Klause sice se zesnulým Havlem mnohé odchází, neodchází s ním však myšlenka, že za svobodu stojí přinášet oběti. Schwarzenberg slíbil, že on i jiní budou dál usilovat o pravdu a lásku, o něž se zesnulý Havel snažil. Podle Albrightové byl málokdo víc Čechem než zesnulý prezident, který patřil k nejrespektovanějším mužům planety.
Na začátku mše vystoupil vyslanec papeže Giovanni Coppa a přečetl poselství Benedikta XVI. Přidal také osobní vzkaz hlavy katolické církve, která adresovala rodině i celému Česku své povzbuzení.
Po zahájení bohoslužby následoval úkon kajícnosti s vyznáním. Po vstupní modlitbě přečetl Josef Abrhám úryvky z bible z knihy Job. Herec, který si zahrál roli kancléře v Havlově filmu Odcházení, hovořil pohnutým hlasem. "Kéž by byla napsána má slova, kéž by byla vyryta do mědi, železným rydlem do olova, navěky vtesána do kamene," recitoval Abrhám.
Dokument: Smuteční projev prezidenta Václava Klause
Vážený pane arcibiskupe, vážená paní Havlová, vážení vzácní hosté z domova i z daleké ciziny,
dovolte mi jako prezidentu republiky, který do této funkce nastoupil bezprostředně po Václavu Havlovi, abych této velké osobnosti našich moderních dějin složil jménem České republiky, jejích občanů i jménem svým poslední hold.
Odešel prezident, politik, intelektuál, umělec. Odešel člověk, na kterého budeme vzpomínat s vděkem, úctou a respektem. Připadá mi, že za těch pět dní, které uplynuly od jeho smrti, o něm už bylo řečeno a napsáno snad všechno. Pokoušet se nalézt něco nového a originálního, něco, na co ostatní zapomněli, je asi marné.
Často přitom zaznívalo slovo "odešel", což mnohým z nás zcela automaticky připomnělo poslední divadelní hru a film Václava Havla Odcházení.
S Václavem Havlem nepochybně mnohé odchází, ale zároveň mnohé naopak – i díky důslednosti jeho celoživotních postojů – neodchází. Pokusím se proto připomenout to, co neodchází, respektive co by s Václavem Havlem odejít nemělo.
Neodchází myšlenka, že svoboda je hodnotou, které stojí za to přinášet oběti, a že za pravdu, je-li o ní člověk přesvědčen, má smysl podstoupit zápas i s osobními riziky. Neodchází myšlenka, že svobodu je snadné ztratit, když o ni nedostatečně pečujeme, a že jedině demokracie umožňuje svobodný život jednotlivce a materiální i duchovní prosperitu země. Neodchází myšlenka, že lidská existence má svůj transcendentní přesah, s jehož vědomím musíme žít. Neodchází myšlenka, že svoboda je univerzální princip a že berou-li ji komukoli a kdekoli, ohrožuje to i svobodu naši. Neodchází myšlenka, že slovo má nesmírnou sílu, že umí zabít i léčit, uškodit i pomoci, že umí měnit svět. Neodchází myšlenka, že říkat se mají i nepříjemné pravdy. Neodchází myšlenka, že menšinový názor nutně není nesprávný a že o něm musíme přemýšlet a diskutovat. Neodchází myšlenka, že naše republika je naším dílem a že bude taková, jakou ji sami uděláme.
Některým smrtelníkům je dáno, aby myšlenky tohoto významu a velikosti zvedli, uchopili a učinili je svým životem. Václav Havel byl jedním z těch, kterým to dáno bylo.
Nejsme velký národ, a proto ani velkých postav nemáme na rozdávání. Přesto jsme často dopouštěli, aby bylo jejich dílo a odkaz zplošťováno či deformováno, a tím znehodnocováno. Věřím, že Václava Havla nic takového nečeká. To už je ale jen a jedině na nás.
Dokument: Smuteční projev bývalé ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightové
Vážený pane prezidente,
vážený pane předsedo vlády,
vážení hosté z celého světa, milá Dášo, rodino a přátelé Václava Havla,
je pro mne ctí, že se zde mohu společně s vámi, s paní ministryní Clintonovou a s panem prezidentem Clintonem rozloučit s jedinečným člověkem.
Jako vězeň konfrontoval své věznitele pravdou, protože kolaboraci považoval za odpornou a naději mocnější než jakoukoli zeď. Jako prezident vdech nový život nejen této republice, ale také hluboce zakořeněným tradicím humanismu Komenského a Masaryka. Jako světoobčan vnášel světlo do míst nejhlubší temnoty a vytrvale nám připomínal, čím jsme si vzájemně povinovaní.
V uplynulých 20 letech byl jedním z nejvíce respektovaných mužů této planety. Avšak nikdy nebyl uspokojen, že už vykonal vše, co mohl vykonat. A že se stal vším, čím se mohl stát. Ti, kdo si o něm mysleli, že je naivní, se snad ani nemohli více mýlit. Václav Havel si byl plně vědom lidské slabosti. Ale my si jej budeme pamatovat pro jeho odhodlanost nepřijmout ji jako trvalý stav bytí.
Svědomí vnímal jako lidský orgán, který je nutné vyživovat a posilovat tím, že je vystavován nepřízni počasí. Svobody si cenil nikoli jako cíle o sobě samého, ale jako prostředku, kterým nakonec dosáhneme toho, že pravda zvítězí. Málokdo byl více Čech než Václav Havel. Avšak jeho důvtip, laskavost a moudrost a hloubka jeho myšlenek promlouvala ke všem.
Měla jsem tu čest těšit se z jeho přátelství. Bude nám hrozně chybět, ale nikdy, nikdy na něj nezapomeneme.
Karel Schwarzenberg, ministr zahraničí a bývalý Kancléř Václava Havla
"Promiňte, když teď nebudu mluvit o činech a zásluhách Václava Havla. To činili v posledních dnech, počínaje prezidentem Václavem Klausem, povolanější, než jsem já," začal svoji řeč Schwarzenberg.
"Tento prastarý chrám je plný tisíce lidí, přesto mi tu mnozí chybí. Ti občané, kteří ho podpořili jak v dobách minulého režimu, tak v pozdějších letech svobody," pronesl ministr zahraničí. Zmínil studenty, kteří mu nezištně pomáhali v dobách sametové revoluce. Vyjmenoval občany Brna, Plzně a Českých Budějovic. Vzpomněl si také na "přátele z Košic, Dunajské Stredy nebo Žiliny", kteří Havlovi nabídli pomocnou ruku "v nelehkých dobách".
"Ti, kdo pracovali s Václavem Havlem, ho nazývali náčelníkem. Říkali mu tak i rockeři v Trutnově. Byl náčelníkem z podstaty, stačilo, že byl přítomen," zavzpomínal Schwarzenberg. "Věděl, že slovo pravda má i zúžený smysl. A že když pravdu vnímáme jako polopravdu, je to příčinou nesnášenlivosti. Proto bylo jeho heslem, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí," pronesl Havlův bývalý kancléř.
Schwarzenberg připomněl, že jakkoli se Havlovu heslu mnozí lidé vysmívali, jde o podstatu lidského boje. "Tento boj nesmíme nikdy vzdát. Pane prezidente Havle, za pravdu a lásku budeme dále bojovat. Neustaneme, můžeme se na nás spolehnout," uzavřel Schwarzenberg svůj smuteční proslov jménem těch, kdo s Václavem Havlem spolupracovali na Pražském hradě i při jiných příležitostech.
(Zdroj: ČT, čtk, mediafax)