V jednotlivých zemích eurozóny jsme za posledních cca deset let viděli všechny možné scénáře vývoje cen na trhu nemovitostí. V Německu ceny celkově zhruba stagnovaly a nyní jsou v podstatě na stejné úrovni jako před 12 lety. To samé můžeme říci o cenách nemovitostí v Irsku, jejich cesta od výchozího do konečného bodu ale byla od té německé diametrálně odlišná. Šlo o typickou bublinu s masivním přerozdělením bohatství (tak, jak si investoři během boomu přehazovali aktiva mezi sebou).
Za pozornost stojí i zbylé země. Finsko předvedlo růst z indexové hodnoty 100 na 175 (odpovídá to asi 5 % zhodnocení za rok). Protože graf pracuje s indexem, nevíme skutečné počáteční ceny, a tudíž nemůžeme soudit, zda toto zhodnocení neodpovídá inflaci a rozumné návratnosti (posuzované zejména s ohledem na dostupnost parcel, výši cen stavebních prací, nájmů a příjmů na hlavu). V německém případě reálně docházelo ke korekci cen nemovitostí.
Zbývá Francie, kde se druhou vlnou dostáváme na nejvyšší hodnotu z vybraných zemí. Že by francouzský růst ze 100 na 220 během 12 let byl jedním z opomíjených eurokostlivců (poměr ceny nemovitostí a nájmů tam v roce 2008 dosahoval 138; pro srovnání viz druhý graf)?
Z hlediska současného vývoje je asi nejdůležitější vývoj ve Španělsku. To šlo v první vlně na stejné výšky jako Francie, pak ale následoval pád až na finské hodnoty. Vzhledem k tomu, jak bývá popisován španělský realitní trh současnosti – dlouhé řady nových domů o které nikdo nemá zájem, nebude asi tato korekce u konce. Což při provázanosti trhu nemovitostí, rozvah bank a vládních financí není za současné křehké situace v celé eurozóně optimistická zpráva.
Celosvětové srovnání a lepší – fundamentálnější pohled na bubliny na trhu s nemovitostmi poskytuje druhý graf. V něm je vývoj poměru cen a nájmů (čím vyšší ceny relativně k nájmům, tím větší pravděpodobnost bubliny – spekulací).
Zatímco u samotných cen nemovitostí bychom čekali alespoň nějaký růst (nominální), uvedený poměr ceny a nájmů by se na rovnovážném trhu teoreticky nemusel hýbat vůbec. Takovým ostrovem stability bylo Švýcarsko. Zbytek zemí si prošel větší či menší bublinou, do popředí vystupuje zejména Irsko a Španělsko.
Před časem jsem zde psal o tom, jak často trhy s likvidními aktivy spadnou do mustru hledání ještě většího blázna. Tedy hledání toho, komu prodáme aktivum, které jsme už my sami koupili za příliš vysokou cenu. U aktiv kterým říkáme reálná (např. zlato, či právě nemovitosti) se nám může zdát, že k bublinovatelnosti takovou tendenci nemají („mám peníze v baráku ...“). I na těchto trzích je ale hledání ještě většího blázna populární aktivitou.
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.