Dnes už máme více než dost důkazů, že finanční soustavy, ať v Asii 90. let nebo o dekádu později ve Spojených státech a Evropě, jsou náchylné ke kolapsům. Cena za přerušení růstu a nezaměstnanost je nepřijatelně vysoká.
Absence mezinárodního konsenzu nad některými klíčovými body však nesmírně oslabí, ne-li zadusí reformu. Volný pohyb peněz, finančních trhů a lidí – a tedy svoboda uniknout regulaci a zdanění – sice může být přijatelnou, dokonce konstruktivní brzdou přílišných státních zásahů, avšak ne tehdy, jestliže deregulační soupeření ve změkčování podmínek znemožňuje přijetí nezbytných etických a prozíravých norem.
Asi nejdůležitější je soudržný, důsledný přístup k řešení bezprostředního selhávání „systematicky významných“ institucí. Daňoví poplatníci i vlády jsou unaveni zachraňováním věřitelů ze strachu z ničivých, nakažlivých důsledků krachu – když navíc finanční výpomoci pobízejí k přehnanému riskování.
Nové přístupy nahrazující zavedené úpadkové postupy v USA ze zákona vyžadují spíše zánik než záchranu krachujících firem, ať už prostřednictvím prodeje, fúze nebo likvidace. Úspěch takových snah ale bude záviset na komplementárních přístupech jinde, především ve Spojeném království a dalších klíčových centrech finančnictví.
Striktní sjednocenost regulatorních postupů není zřejmě nutná. Například Británie a USA mohou zavádět přístupy, které se liší s ohledem na ochranu komerčních bank před spekulativním obchodováním na vlastní účet, ale zaměření politik je obecně shodné – a nemusí být tak naléhavé jinde, kde jsou tradice bankovnictví jiné a obchodování zdrženlivější. Ostatní jurisdikce by ale neměly jednat tak, aby podrývaly restrikce prosazené domácími orgány.
K těmto reformám se úzce váže reforma mezinárodního měnového systému. Člověk by vlastně mohl legitimně pochybovat, jestli vůbec nějaký „systém“ máme, přinejmenším ve srovnání s brettonwoodskými úmluvami a před nimi zdánlivou jednoduchostí zlatého standardu. Dnes nikdo není schopen systematicky a důsledně uplatňovat pravomoc a neexistuje žádná oficiálně schválená a řízená mezinárodní měna.
Ideál pečlivě definovaného a efektivního mezinárodního měnového režimu je dnes nesporně těžší uskutečnit než dřív, neboť trhy a kapitálové toky jsou ohromným způsobem rozsáhlejší a vrtkavější. Ostatně říká se, že globální ekonomika vyrostla – a rozvíjející se země rozkvetly – bez organizovanějšího systému.
Velmi často se však přehlíží, že právě neuspořádanost mezinárodní měnové soustavy byla kořenem sledu finančních krizí 90. let a ještě výraznější roli sehrála v krizi, která propukla v roce 2008. Do popředí vyčnívají vytrvalé a v jistém smyslu komplementární nevyváženosti v USA a Asii.
V letech 2000 až 2007 USA hospodařily s deficitem běžného účtu ve výši zhruba 5,5 bilionu dolarů, přičemž v Číně a Japonsku došlo k téměř symetrickému vyvažujícímu zvýšení rezerv. Pro Čínu bylo výhodné udržovat obří obchodní přebytek pomocí velmi vysoké míry domácích úspor a přicházejících zahraničních investic podporujících tamní industrializaci a svižný růst.
Naproti tomu USA byly tváří v tvář pomalému růstu spokojeny se zachováním mimořádně vysokých hladin spotřeby na úkor osobních úspor, což nafukovalo masivní bublinu realit, která praskla s obrovským a velice rušivým prásknutím.
Praktickým a nevyhnutelným ponaučením je, že když politikám země necháme úplnou volnost, její preference mohou vést k vytrvalým a v posledku neudržitelným nevyváženostem. Dříve či později bude nutná korekce – jestliže ji nepřinese uvážlivá domácí politika ani dobře fungující mezinárodní měnová soustava, pak ji přinese finanční krize.
Není to tak dlouho, co jsme byli konejšeni teoretizováním, že včasné a plovoucí směnné kurzy zprostředkují spořádané mezinárodní korekce. Jenže v reálném světě mnohé země, zejména, leč ne výhradně malé otevřené ekonomiky, zjišťují, že je pro ně nepraktické či nežádoucí umožnit své měně volný pohyb.
Zůstává nám tedy jistota, ač nemilá, že aktivní účast v otevřené světové ekonomice vyžaduje, abychom se vzdali hospodářské suverenity. Formulujeme-li to pozitivněji, vyžaduje ochotu účinněji koordinovat politiky. Nabízejí se tyto možnosti:
• Přísnější dohled ze strany Mezinárodního měnového fondu a pevnější závazek jednotlivých zemí dodržovat „osvědčené postupy“ a domluvené normy.
• Přímá a veřejná doporučení od MMF, G20 a podobně, po povinné konzultaci.
• Kvalifikace či diskvalifikace s ohledem na využívání MMF či jiných úvěrových zdrojů (například swapů centrálních bank).
• Úrokové či jiné finanční sankce nebo pobídky po vzoru těch, které se teď zvažují v Evropě.
Jestliže ale přístupy, které stavějí na dřívějších neúspěších, nejsou podle všeho dostatečně efektivní, byl by patrně slibnější nový přístup k měnovým fluktuacím. Ten by vyžadoval určitou dohodu na náležité „rovnováze“ směnných kurzů, s poměrně širokým pásmem, které by ponechávalo prostor nejistotě a umožňovalo trhům vynucovat si vlastní disciplinu. Jednotlivé země by ale směřovaly intervence a hospodářské politiky k obraně rovnovážného kurzu, popřípadě mezinárodní orgány by při radikálnější možnosti mohly schválit agresivní intervenci obchodních partnerů s cílem prosadit soudržnost.
Další stěžejní starost představují vhodná rezervní měna a adekvátní mezinárodní likvidita. Už roky je pragmatickou odpovědí dolar a do jisté míry další národní měny, což zavdává důvod ke stížnostem na „přílišné zvýhodnění“ USA. V zájmu Ameriky ale není zdůrazňovat a prodlužovat své platební schodky na úkor mezinárodně konkurenceschopné ekonomiky se silným průmyslem a zdrženlivou spotřebou. Zbytek světa také chce flexibilitu, již poskytuje měna největší, nejsilnější a nejstabilnější ekonomiky.
Užitečná rezervní měna musí být omezená co do nabídky, ale musí mít dostatečnou elasticitu, aby uspokojila velké nepředvídatelné potřeby, které mohou v turbulentním finančním světě vznikat. Především je nutné zachovat důvěru v její stabilitu a dostupnost, což zdůrazňuje praktičnost národní měny či případně palety národních měn.
Paul Volcker je bývalý předseda Rady Federálního rezervního systému USA.
Copyright: Project Syndicate/Fung Global Institute, 2012.