Desítky let trvající úpadek americké střední třídy je třeba zastavit dalekosáhlými a dlouhodobými opatřeními, myslí si stratégové Demokratické strany James Carville a Stanley Greenberg, kteří v 90. letech působili jako poradci prezidenta Billa Clintona. V článku uveřejněném minulý týden v listu The Wall Street Journal píší, že problémy střední třídy se táhnou daleko do minulosti a finanční krize z let 2008-2009 situaci ještě zhoršila. „Je to jako když někoho se zápalem plic srazí náklaďák,“ popisuje dopad událostí posledních let Carville.
„Absolventi středních škol dnes v prvním zaměstnání vydělávají méně než v roce 1973. Při pohledu zpět vidíme tři dekády zmenšujícího se počtu pracovních míst se zajištěným zdravotním pojištěním či důchodovými bonusy. Lidé pracují déle a zadlužují se více. Náklady na vysokoškolské vzdělání pohlcují vyšší podíl příjmu, pro rodiče s vychozenou střední školou se stává obtížnější umožnit dětem studovat na univerzitě. Sociální mobilita klesá. Dělnická rodina kolabuje a očekávaná délka dožití se prodlužuje jen vysokoškolákům,“ uvádí se v článku.
Zhoršování postavení střední třídy, kterou někteří ekonomové definují jak skupinu prostředních 60 % v příjmové pyramidě, má na svědomí řada trendů, jejichž původ sahá desítky let nazpět. Nejčastěji citovanými jsou konkurence levnější pracovní síly v zahraničí a technologický pokrok umožňující továrnám a kancelářím vyprodukovat více s menším vkladem faktoru práce.
Nezaměstnanost ve Spojených státech sice klesla z 10 % v říjnu 2009 na nynějších 8 %, ale struktura nově vytvořených pracovních míst není pro střední třídu příliš příznivá. Z výzkumu ekonomů Nira Jaimoviche a Henryho Siu vyplývá, že celých 95 % pozic zaniklých během recese se soustředilo do středně kvalifikovaného pásma obývaného nejčastěji kancelářskými pracovníky, bankovními úředníky nebo nejrůznějšími techniky. Nová místa vznikla v odvětvích vyžadujících vysokou kvalifikaci (vývoj softwaru, kosmický průmysl, pokročilé materiály), nebo naopak v odvětvích s nulovou náročností na vzdělání uchazečů (pásová výroba).
Za posledních pět let tak v Americe počet lidí pracujících na kancelářských pozicích klesl o 3,2 milionu. V dopravě, dalším odvětví typickém pro středně placené pozice, se počet zaměstnaných snížil o 1,2 milionu. U manažerských pozic zato ve stejném časovém horizontu došlo k růstu o 2 miliony, u nejhůře kvalifikovaných pozic se počet zvýšil o 1,5 milionu. Oproti lednu 2008 je ve Spojených státech o 5,2 milionu méně zaměstnaných, a přesto americká ekonomika produkuje víc zboží a služeb než před čtyřmi lety.
Podle autorů stati, hlásících se k Johnu Maynardu Keynesovi a také Paulu Krugmanovi, řešení současných rozpočtových a růstových problémů nelze hledat ve snižování daní bohatým a omezování veřejných výdajů. Je třeba pravý opak: víc zdanit vyšší příjmy a navýšit výdaje státu, a to „o mnohem víc, než by současný Kongres ovládaný hnutím Tea Party dovolil.“ Velká většina voličů prý požaduje zvýšení daňové zátěže pro „nejvyšší příjmové skupiny, vrcholové manažery a společnosti outsourcující pracovní místa“.
Keynes definoval ekonomickou depresi jako „chronický stav podprůměrné aktivity trvající významnou dobu bez zjevných známek zlepšení, nebo zhroucení.“ Přesně tak lze podle Carvillea a Greenberga popsat i současný stav věcí.
Peníze je podle nich třeba nasměrovat do soukromého sektoru, ideálně na investice do infrastruktury, aby se začala rychleji vytvářet nová pracovní místa. Státem vydané peníze se tak oklikou dostanou do rukou lidem, kteří je zase utratí. „Problém naší ekonomiky dnes není nedostatek nabídky, ale slabá poptávka,“ tvrdí Carville.
(Zdroj: CNBC, WSJ, Bloomberg)