Mnozí lidé se domnívají, že by Spojené státy měly opět zavést zlatý standard a bránit se tak proti inflaci či deflaci a stabilizovat ekonomiku. Existuje několik důvodů, proč by taková reforma nefungovala. Je tu však i moderní verze zlatého standardu, a ta by mohla přinést větší cenovou stabilitu a eliminovat mnohé problémy, které sebou nese monetární nestabilita.
Začněme s tím, že osvětlíme některé problémy spojené se zlatým standardem. Pokud by byl zaveden, řekněme v poměru 1.000 dolarů za unci, v praxi by to znamenalo, že banky budou volně směňovat prostředky na svých elektronických účtech u Fedu za zlato. Fed by ale stále mohl kupovat vládní dluhopisy a další cenné papíry výměnou za nově vytvořené rezervy, ty půjčovat bankám a volně nastavovat sazbu z těchto úvěrů. Zlatý standard by neznamenal, že Fed nebude plnit funkci věřitele poslední instance, nebude regulovat banky a hasit požáry finančních krizí. Bank of England provozovala aktivní monetární politiku v rámci zlatého standardu po dvě a půl století. A Fed byl založen v roce 1914, tedy opět během fungování zlatého standardu. Historie zlatého standardu pak není historií cenové stability, ale nalezneme v ní i krize, devalvace, přerušení konvertibility a defaultů týkajících se vládního dluhu.
Při zlatém standardu by stále přetrvávalo pokušení znehodnotit měnu. Jestliže vláda slíbí směnu zlata v kurzu 1.000 dolarů za unci a přijde recese, může říci: „Je třeba stimulovat a kurz se od nynějška nachází na 1.100 dolarů za unci.“ Podobná devalvace je dokonce mnohem efektivnějším způsobem, jak vyvolat vyšší inflaci, než dnešní nulové sazby, operace Twist, nebo QE. Zlatý standard by měli požadovat ti, kteří chtějí devalvovat měnu! Jeho úspěch, co se týče cenové stability, je totiž z velké části dán pravidly a závazky s ním spojenými. A zlatý standard sám o sobě nezachrání nikoho ani před dluhovou krizí nebo dluhem vyvolanou inflací. Žádný monetární systém není lékem na fiskální hříchy.
Představme si vládu, která má 15 bilionů dolarů dluhu, 2 biliony dolarů v oběhu a 2 biliony dolarů zlata v rezervách. Nyní je třeba splatit dluh. Pokud vláda není schopna zvýšit daňové příjmy, omezit výdaje, nebo přesvědčit investory, aby jí půjčili s tím, že v budoucnu bude dosahovat přebytků, musí vytisknout 15 bilionů dolarů hotovosti, která nebude kryta zlatem. Devalvuje tak měnu, nebo přijde default. A pokud budou lidé tento výstup očekávat, budou se snažit dopředu přeměnit své dolary za zlato a vyvolají krizi tím, že vládě dojde její zásoba zlata.
Má-li zlatý standard fungovat, musí existovat způsob, jak se s podobnými krizemi vypořádat. Podívejme se na následující možnost: Namísto tištění nekrytých peněz sníží vláda úrokové platby – podobně, jako firmy sníží dividendy u akcií. Jde samozřejmě o „měkký default“, nedošlo by ale k devalvaci měny. Možná jsou i jiné postupy, ale je každopádně nutné, aby existoval jasný plán na řešení fiskálních problémů. Evropa dnes platí cenu za to, že ho nemá.
Stará verze zlatého standardu by nefungovala rovněž z toho důvodu, že cena zlata je jen slabě propojena s ostatními cenami v ekonomice, které chceme stabilizovat. V minulosti byla poptávka po zlatých mincích spojena s poptávkou po ostatním zboží – pokud rostly ceny , lidé potřebovali více mincí. Utráceli tak méně za zboží a služby a ceny opět klesly. Tento přenosový kanál však v dnešní ekonomice nefunguje, protože převody zlata by probíhaly na základě jednoho kliknutí myší a nikdo by ho nepotřeboval držet větší zásobu. A k platebnímu systému 19. století se zlatými mincemi se vracet nebudeme.
Řešení je ale poměrně lehké. V rámci zlatého standardu jde v principu o to, že existuje závazek vyměnit každý dolar za něco reálného. Dluhopisy, které jsou chráněny proti inflaci, mají neměnnou reálnou hodnotu. Pokud vzroste index spotřebitelských cen o 20 %, tento dluhopis vynáší o 20 % více. Fed nebo ministerstvo financí by tak mohly volně prodávat podobné cenné papíry za konstantní ceny. Tato politika by nás chránila proti deflaci i inflaci. Automaticky by generovala více peněz v případě, že po nich existuje skutečná poptávka, jako tomu je během finančních krizí.
Fed nyní interpretuje cenovou stabilitu jako neustálou 2% inflaci. Proč ale nepoužívat cíle týkajícího se cenové úrovně? Index spotřebitelských cen by mohl být za 30 let stejný jako dnes a dlouhodobé kontrakty by nemusely odrážet žádné inflační riziko. To je skutečný duch zlatého standardu. Pokud má ale Fed 2% inflační cíl, má větší možnost stimulace. Může totiž snížením sazeb k nule dosáhnout toho, že reálné sazby budou negativní a podpořit tak ještě větší zadlužování. Otázkou je, zda je takový postup moudrý. Já se domnívám, že ne.
Od doby, kdy bylo upuštěno od zlatého standardu, se ekonomové zamýšleli nad tím, jak ho nahradit. Milton Friedman navrhoval pravidlo založené na růstu peněžní zásoby, John Taylor pravidlo týkající se sazeb, jsou tu možné inflační cíle či cíle zaměřující se na nominální HDP. Zastánci pravidel chápou, že ekonomika funguje lépe, pokud je nastavená na stabilní jednotky a ne na jednotky, se kterými vláda manipuluje s cílem podpořit nebo utlumit výdaje. Pevným pravidlem je standard cenové úrovně.
Autorem je John Cochrane z University of Chicago Booth School of Business.
Zdroj: Blog Johna Cochraneho