Podle některých názorů by Itálie neměla žádat o pomoc, protože její situace se liší od situace Španělska (Itálie je jiná než Španělsko, neměla by se podvolit). Tyto názory ale vyvolávají depresi a pocit déja vu. Na počátku roku 2010 se začala zhoršovat situace v Řecku, postupně zaznívaly hlasy o nutnosti zásahu MMF, Řekové však reagovali tak, že „nejsou Latinskou Amerikou“. Po půl roce Irové tvrdili, že nejsou Řeckem, pak Portugalci tvrdili, že nejsou Iry. A ještě před pár měsíci jsme mohli slyšet, že Španělsko není Portugalsko.
Fakt je ten, že v okamžiku, kdy vedení dané země začne tvrdit, že jejich země je „jiná“, je jasné, že byl překročen bod, z něhož již není návratu. Fundament Itálie se pochopitelně liší od Španělska. To se zase odlišuje od Portugalska, Řecka a Irska. Všechny tyto země však ztratily přístup na trh, alespoň za běžné sazby financování. Hrozí jim spirála sebenaplňujícího se proroctví, protože pokud se investoři domnívají, že jejich situace je neudržitelná, jejich dluhová služba se prodražuje a nakonec se jejich situace skutečně stane neudržitelnou. Jestliže se tato spirála roztočí, většinou se začne šířit i nákaza a není znám případ, že by se některá země dostala sama z takové spirály ven.
Itálie se někdy na počátku tohoto roku dostala do popsané situace. Její vláda sice dosahuje primárního přebytku již od počátku 90. let, to však stačí pouze na stabilizaci dluhu, který dosahuje 110 % HDP. Takové zadlužení dusí ekonomiku, a platí to i v případě Itálie. Ta byla i před krizí na cestě, která se podobá vývoji v Japonsku, a tento vývoj je nyní kvůli krizi už optimistickým scénářem.
V každé evropské zemi, která čelí krizi (či se jí blíží jako nyní Francie), měla politika fiskálního utahování uklidnit trhy. Nastal ale pravý opak, protože trhy chápou, že dluhy bez růstu neklesnou. Čím více budou vlády utahovat, o to více se situace zhorší. Je pravda, že Itálie je bohatá, prodej aktiv je ale v době krize kontraproduktivní. Samozřejmě je zde pokušení popírat její situaci. Čekání ale pouze prohloubí ekonomický, sociální a politický náklad, který sebou krize nese. Namísto něj bychom se měli soustředit na to, jak neopakovat chyby minulosti. Zejména Trojka by měla uvažovat o úplně jiném postupu a ECB by si měla pospíšit s tím, že bude pro záchranu eura „činit vše, co je třeba“. Pokud se zde krize nezastaví, další na řadě bude Francie. A promiňte, mí němečtí přátelé, ale stožár se potopí s celou lodí.
Uvedené je výtahem z „Italy’s 'this time it’s different' moment: Reaction to Giavazzi“, autora Charlese Wyplosze.
(Zdroj: VOX)