Když minulý týden někteří zaměstnanci švýcarské banky přišli do práce a zjistili, že si jejich čipová identifikační karta jaksi „nerozumí“ s turniketem u vchodu, okamžitě věděli, že je zle. Jejich tušení se potvrdilo v okamžiku, kdy je korektní, leč nesmlouvavý příslušník ochranky eskortoval přímo na personální oddělení. Tam už na ně čekal plastový pytel s jejich osobními věcmi, informace o dvoutýdenním placeném volnu a výzva, ať se po této „dovolené“ zastaví pro dokumenty související s výplatou odstupného. Jinými slovy – „za hodinu ať už tady nejste“.
Lze úspěšně dovozovat, že pro většinu z nich to byl šok. Vzhledem k jejich průměrnému věku kolem třicítky se totiž jedná o generaci, která byla vychovávána a vzdělávána v době, kdy bankovnictví jako sektor ekonomiky jenom rostlo a pokud jej někdo nedobrovolně opouštěl, musel spáchat opravdu monstrózní průšvih. Časy se však mění a jak ve svém sloupku pro FT poznamenala Gillian Tett, optikou stoletého časového horizontu nejde o nic dramatického. Základem pro její názor je analýza newyorského ekonoma Thomase Philippona, za laskavého přispění Ariella Reshefa z University of Virginia. Na co oba pánové přišli?
• Objektem jejich zájmu je vývoj (čti kolísání) amerického bankovnictví jako segmentu tamní ekonomiky od roku 1880 do současnosti. Jedním z jejich hlavních závěrů je zjištění, že doba od konce sedmdesátých let do 2010-2012 byla z pohledu růstu významu bankovnictví opravdu bezprecedentní. Bankovnictví na počátku této periody tvořilo přibližně 4 % HDP, na vrcholu generovalo téměř 9 % HDP Spojených států! Podobně se chovaly platy – ještě v padesátých letech byly mzdy v bankách v porovnání se zbytkem ekonomiky na paritě, v roce 2007 byl tento poměr již 1,7x.
• Podobnou míru expanze jsme však již minimálně jednou zažili - na počátku 20. století. Mezi 1880 a počátkem třicátých let se kontribuce bankovnictví do HDP zvýšila z 2 % na 6 %. Platy se překvapivě chovaly úplně stejně, jako v předchozím bodě – z parity se širší ekonomikou se dostaly na poměr 1,7x.
• Po krachu v roce 1929 se bankovnictví prudce „smrsklo“ a pracovní místa v tomto odvětví zmizela. Míra tohoto poklesu byla tak veliká, že mezi 1940-1970 bankovnictví dokonce vypadalo jako „normální“ profese a zaměstnanci byli placeni podobně, jako lékaři či učitelé.
• Otázkou současnosti je, zda by podobná kontrakce mohla nastat i nyní? Prozatím se nic takového nestalo – i když průměrné platy v bankách klesly od roku 2007 o cca 20 %, šlo jen o korekci předchozího extrémního růstu. Důležité je zde slovíčko prozatím…
• Odpověď na předchozí otázku totiž možná opět poskytne historie. Ve třicátých letech začaly platy bankéřů v relativním vyjádření klesat až v jejich druhé polovině a kontribuce bankovnictví k HDP dosáhla vrcholu až v roce 1932, nikoliv roce 1929. Primárním důvodem byl pokles celé ekonomiky, ne jen bank a finančních společností. Druhým hlavním důvodem byla implementace Glass-Steagall Act (zákona, separujícího investiční a komerční bankovnictví), která nastala až v roce 1933. A uvědomění bankéřů, že charakter jejich profese se dramaticky změnil, nastalo ještě o něco později. Regulace, „deleveraging“ a v konečném účtování druhá světová válka tomuto procitnutí nepochybně napomohly měrou vrchovatou.
• Rychloposuvem se přesouváme do roku 2012 a vidíme, že jsme na tom velmi podobně. Celý proces je sice pomalejší (moderní ekvivalenty Glass-Steagallova zákona prozatím nejsou plně implementovány a změna bankovní kultury probíhá šnečím tempem), ale jistá podobnost tu nepochybně je. Platnost resp. účinnost pravidel Basel, Dodd-Frankova zákona či Volckerova pravidla není dokonalá, přesto již nyní začíná chování bank ovlivňovat. Když zmiňovaná oznamovala propouštění 10,000 lidí, za hlavní důvod citovala neekonomičnost některých aktivit, jejichž rizikový a výnosový profil se za stávající resp. chystané regulace výrazně změnil. Podobně vypadá proces „de-pákování“ – banky se snaží, resp. budou snažit změnit svoji nabídku ve prospěch transparentnějších a méně rizikových produktů. Axel Weber (předseda představenstva UBS) se v tomto ohledu vyjádřil jasně – s tím již začala a ostatní banky se nepochybně dříve či později přidají.
Tolik pánové Philippon a Reshef. Již mnohokrát jsem na tomto místě provětral svůj názor, že – ponecháme-li věci přírodě či jakémusi „přirozenému“ běhu věcí – samočistící proces nakonec stejně přijde. A pokud navíc přijmete hypotézu, že historie se opakuje, pak možná není daleko doba, kdy bankéři budou zase placení stejně jako průměrní lékaři či učitelé…
Uvidíme.
Hezký den,
Petr Žabža (zabza@patria.cz)