V 50. letech se tři psychologové přidali ke kultu, který očekával brzký konec světa. Chtěli zjistit, jak budou členové tohoto společenství reagovat na to, že žádná pohroma nepřišla. Zjistili, že i když se mylnost proroctví jasně ukázala, skalní zastánci své názory nezměnili. Naopak. Ti, kteří se dané víře plně oddali emocionálně a celým svým životem, se svých názorů drželi ještě pevněji. S ohledem na konec roku 2012 se tato pozorování stávají velmi relevantní. Hodně lidí začalo věřit tomu, že přichází katastrofa, což se samozřejmě nestalo. Můžeme si ale být jisti tím, že kultovní zastánci podobných myšlenek svůj názor nezmění a neuznají, že se mýlili. Lidé, kteří nás varovali před fiskální krizí, budou pokračovat ve stejném duchu i nadále s ještě větším přesvědčením. Nemysleli jste si přece, že hovořím o mayském kalendáři.
V každé fázi krize a zejména v době, kdy někdo začal hovořit o tom, že uděláme něco s vysokou nezaměstnaností, se objevilo mnoho hlasů varujících před růstem sazeb. Tito proroci zkázy mají velkou moc nad naší ekonomickou politikou. V roce 2009 Wall Street Journal reagoval na mírný růst sazeb tím, že „dorazili strážci dluhopisového trhu, kteří na americkou ekonomickou politiku uvalí disciplínu“. Sazby se ale vydaly rychle směrem dolů. Podobně tomu bylo i v roce 2010. WSJ sice nepřišel s žádným konkrétním datem finanční apokalypsy, jiní tak ale učinili. A například Alan Greenspan, který je z nějakého důvodu stále považován za autoritu, v roce 2010 uváděl následující: „Inflace a dlouhodobé sazby, na kterých se fiskální prohřešky obvykle projevují, zůstávají překvapivě nízko. To je ale škoda, protože to podporuje falešný pocit bezpečí.“ Jak si jen realita může dovolit popírat mé obavy!
Já jsem spolu s jinými ekonomy od počátku tvrdil, že tato varování před fiskální katastrofou jsou mylná. Pokud ekonomika zůstane v depresi, rozpočtové deficity růst sazeb nevyvolají. Největším rizikem je naše snaha o příliš rychlé snížení deficitů. A tento náš pohled byl v minulých letech opakovaně potvrzen. Klíčovým ponaučením je ale to, že prorokové fiskální katastrofy jsou v současné době v podstatě všichni členové kultu, který vyznává zkázu. Jsou emocionálně i svou profesí oddáni víře, že fiskální krize je za rohem a budou se jí držet bez ohledu na to, že tato krize stále nepřichází. Důkazy jejich názory nezmění. Jediné, co můžeme dělat, je přestat jim věnovat pozornost. Bude to těžké, protože jde často o velmi známé odborníky. I takoví se ale již roky drží absurdních názorů.
Snažil jsem se také vysvětlit, že i pokud by došlo k útoku na americké dluhopisové trhy, nevyvolalo by to recesi. Spojené státy jsou totiž zemí s vlastní měnou, která nemá velký objem dluhu denominovaného v zahraniční měně. Na celou věc se můžeme dívat i následovně:
Představme si zjednodušený svět, kde existují jen tři druhy aktiv: Krátkodobá aktiva, dlouhodobé vládní dluhopisy a zahraniční aktiva. Investoři mohou vybírat z těchto aktiv, jejich ceny odrážejí nabídku a poptávku, jedna cena je ale vždy pevná. To, která to je, závisí na konkrétním monetárním režimu. Spojené státy mají nezávislou monetární politiku a flexibilní kurz. Fed tedy stanovuje sazby, trh stanovuje měnový kurz a sazby dlouhodobé. V posledních letech prošly dlouhodobé sazby výraznými fluktuacemi a pokud rostly, média ihned spekulovala o tom, že to je kvůli obavám z fiskální situace. Pravým důvodem byl ale měnící se ekonomický výhled. Pokud se totiž domníváme, že porostou krátkodobé sazby, atraktivita dlouhodobých vládních dluhopisů klesá a jejich výnosy rostou. Za celým procesem ovšem stojí zlepšený ekonomický výhled a tento růst výnosů tak může mít jen těžko negativní efekt.
Jestliže se obáváme jiného vývoje, odchodu zahraničních investorů z amerických aktiv celkově, musíme si uvědomit, že Spojené státy nejsou Řeckem. Jejich sazby stanoví Fed a odliv peněz z USA by tak vedl pouze k oslabení kurzu. Výsledek by pak byl nakonec pro americkou ekonomiku pozitivní.
(Zdroj: NYTimes, blog Paula Krugmana)