S uvolněným koncem roku se můžeme podívat na jednu ekonomickou dvojhříčku – dvojparadox. Všichni víme, že zejména vyspělé ekonomiky trápí vysoké dluhy, které často přešly ze soukromého sektoru na sektor veřejný. Extrémní je tato situace zejména v eurozóně, kde zdaleka není vyřešeno dilema „bolestivá a doposud jen málo úspěšná snaha o snižování deficitů a dluhů, nebo restrukturalizace/defaulty/bankroty“.
Analytici Natixis v této souvislosti před časem poukazovali na to, že default sebou může nést obrovský náklad v případě, že daná země kvůli němu ztratí přístup na trh (minimálně za nelichvářské sazby). Pokud země A jeden den řekne, že již nebude platit úroky a nebude splácet své dluhy, druhý den jí nepůjčí už ani ti nejodvážnější. Co když ale druhý den země A již půjčku nepotřebuje? Jinak řečeno, pokud tato země již dosahuje primárních přebytků (její daňové příjmy jsou vyšší než neúrokové výdaje), default jí výše zmíněný náklad/nebezpečí nepřináší. Už tušíme první paradox: Zadlužená země se snaží splatit své dluhy, zvyšuje daně, snižuje výdaje a po čase se jí daří dosahovat přebytků, které by dluhy mohly skutečně snižovat. V tu chvíli ale mizí „racionální“ motivace k jejich umořování, protože tato země již nepotřebuje náklonnost finančních trhů. Z hlediska popsané logiky tak dochází k oportunistickému defaultu ve chvíli, kdy se investoři nejvíce radují z toho, že jejich pohledávky budou splaceny.
Úvahu od Natixis ale můžeme jednoduše rozvinout dále – v prvním paradoxu je totiž ukryt druhý. Investoři, vědomi si popsaného mechanismu, vědí, že čím lépe se dané zemi vede, tím hůře pro ně. Jinak řečeno, čím větší úspěchy má vláda se snižováním deficitů a posunu k primárním přebytkům, tím více se blíží den, kdy trhy už nebude potřebovat. Co investoři udělají? S tím, jak se zlepšuje rozpočtová situace, utíkají od dluhopisů dané země, protože roste pravděpodobnost defaultu. Prodeje dluhopisů vyvolávají pokles jejich ceny a růst výnosů. Ten se promítá i do výnosů nově vydávaných dluhopisů (refinancování a krytí zbytků rozpočtových deficitů) a země je svým fiskálním úspěchem investory neodvratitelně tažena do defaultu.
Popsaný „racionální“ řetěz závislostí ukazuje, že defaultům se v podstatě nejde vyhnout. Buď je vláda při snižování deficitů neúspěšná, dluh neustále roste a nakonec dosáhne jasně neudržitelné úrovně. Nebo je vláda úspěšná, posouvá se směrem k rozpočtovým přebytkům a tím zároveň ztrácí motivaci vláčet za sebou kouli ve formě dříve nakumulovaného dluhu. Buď sama vyvolá default, nebo ho vyvolají trhy s tím, že jsou si vědomy posunu v preferencích vlády.
Jedinou, ale podstatnou vadou na kráse uvedeného je samozřejmě to, že dluhy se mají platit, ať se to v dané situaci zdá „racionálně“ jakkoliv nevýhodné. Někdy je nejracionálnější nechat racionalitu být. Příliš velké dluhy pak tíží jak dlužníky, tak věřitele a zdá se, že z nich není východiska. Když je na to ale celá situace zralá, přichází vyvrcholení celé dluhové symfonie: Úleva ve formě odpuštění dluhů. To platí v pravém i přeneseném slova smyslu na čemž mimo jiné vidíme, jak je ekonomika přímým odrazem situace ve společnosti, tedy v nás. Zda budou vysoké dluhy posledním krokem ke katastrofě, či předehrou k onomu vyvrcholení, záleží také na nás.
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.