Obavy ze ztráty nezávislosti centrálních bank rostou. Nejde o to, že k ní došlo de jure, problém představuje jejich faktická nezávislost. Nefungují totiž ve vakuu a finanční krize je natlačila do dosud neprobádané oblasti. Centrální banky vyspělých ekonomik tak často přistupují k nafukování svých rozvah, jako kolaterál přijímají aktiva stále pochybnější kvality, intervenují na trzích s vládními dluhopisy a pokoušejí se dodávat likviditu specifickým trhům. I přes tento výjimečný postup ale centrální banky stále operují v rámci svého mandátu. Ten jim dává za úkol zabránit ekonomickému kolapsu, který by následně znamenal růst nezaměstnanosti a pokles inflace hluboko pod stanovený cíl. Dosavadní snaha byla úspěšná a centrální banky se tak do určité míry stávají obětí tohoto úspěchu. Monetární uvolňování je totiž stále více vnímáno jako jednoduché řešení všech problémů. Proč by se pak vlády měly například obtěžovat s těžkými kroky v současné době, když si mohou počkat na příhodnější dobu?
Centrální bankéři jsou si dobře vědomi toho, že monetární politika sama o sobě nestačí. Může ulehčit potřebné reformy a poskytnout jim čas. Každopádně se jim ale nelze vyhnout. ECB dala jasně najevo, že její nákupy dluhopisů jsou takovými kroky podmíněny. Fed není tak explicitní, ale rovněž neustále upozorňuje na to, že musí proběhnout strukturální a fiskální reformy. Problémem není tedy to, že by centrální banky ztrácely nezávislost, ale to, že nedostatečné reformy omezují jejich manévrovací prostor. Fed vyzkoušel vše možné a pustil se i do dosud nevyzkoušeného, avšak nezaměstnanost zůstává stále blízko 8 %. Čím déle bude takový stav pokračovat, tím větší bude riziko růstu finančních a ekonomických nerovnováh. A o to těžší bude stáhnout mimořádnou stimulaci, zvýšit sazby a opustit trh vládních dluhopisů.
Centrální banky hrají s vládami šachovou hru. V ní oba hráči používají hrozby, signály a závazky a může se ukázat, že ne vždy se řídí racionalitou. Centrální banky cítí tlak vlád. I kdyby s ní ale úplně odmítly komunikovat, stále by čelily realitě vládní politiky. Je těžké najít během posledních let příklad toho, že by centrální banky jednaly přímo pod vlivem vlády. Jejich snahou byla hlavně prevence katastrofy a podpora oživení. Obávám se však, zda netlačí svou politiku za hranici, kdy již jsou její přínosy minimální. Týká se to i Fedu a podobné hlasy přitom zaznívají také z FOMC. Co se týče Japonska, jeho monetární stimulace se zdá být ospravedlnitelná slabým růstem a reálným posilováním jenu. Jestliže v takové situaci Bank of Japan ohlásí, že inflační cíl leží na 2 % (tedy na úrovni stejné jako u dalších centrálních bank), můžeme to spíše vnímat jako pasivní rezistenci vůči tlaku vlády.
Svázané ruce mohou mít centrální banky v situaci, kdy by chtěly stáhnout svou stimulaci, vlády ale na jejich straně nedosáhnou potřebného pokroku. Všichni doufáme, že se Fedu podaří hladký prodej nakoupených cenných papírů. Určitě by tomu pomohlo, kdyby díky změně ve fiskální politice zároveň klesla nabídka vládních dluhopisů. Pokud zůstane fiskální politika na neudržitelné trajektorii, Fed si bude muset vybrat mezi dvěma zly. Buď svou politiku utáhne a vyvolá recesi, nebo bude dál akomodovat a přijde vyšší inflace. Podobné platí o Evropě. V případě, že reformy nenaberou na obrátkách, ECB si bude nakonec vybírat mezi pomocí nezodpovědným vládám a růstem rizika rozpadu eurozóny. Může se stát, že ECB i Fed se nakonec rozhodnou pro pokračování uvolněné politiky. Z jejich strany to ovšem není důkaz ztráty nezávislosti, ale to, že si vybrali menší zlo.
Autorem je hlavní ekonom (23,26 USD, 3,01%) Marco Annunziata.
(Zdroj: VOX)