V Evropě se nám hodně posouvají priority. Z grafu je jasně vidět, co nyní trápí obyvatele vybraných zemí eurozóny. Tedy většinou těch, které si zvolily cestu fiskálního utahování s cílem, dostat pod kontrolu dluhy a s čistým štítem se vydat ke světlejší budoucnosti. Nejextrémnější je situace ve Španělsku – něco přes 10 % obyvatel se obává vysokého dluhu, téměř 80 % má ale strach z vysoké nezaměstnanosti. Snad s výjimkou Nizozemí je situace podobná i jinde – dluhy jsou ve srovnání s nezaměstnaností relativně nevýznamným tématem. To jak v absolutním, tak relativním pohledu – právě ve srovnání s nezaměstnaností.
Nebojím se tvrdit, že dluhy samy o sobě nás vlastně nezajímají nikdy. Každý potenciální ekonomický problém nás, ať už explicitně, či implicitně, zajímá jen proto, že může mít dopad na naše materiální bohatství. Či častěji na dostupnost a placenost pracovních míst (s tím, že v práci se často promítá jak materiální, tak nemateriální uspokojení). Když tedy dříve znepokojovaly hlavně dluhy, byl to strach z toho, že nám ohrozí naší práci. Stalo se, ale nečekaným mechanismem. Tedy ne tím, že bychom dluhy nadále ignorovali, ale tím, že jsme se pokusili o jejich příliš rychlé a razantní osekání.
Princip houpačky je jednoduchý – pokud zaběhneme do jednoho extrému, většinou se odsuzujeme k tomu, abychom po je ho přetrpění protrpěli i extrém druhý. Zastavit se včas a nepokračovat v cestě z extrému do extrému vyžaduje určitou moudrost a odvahu. Toto obecné filozofování vztáhneme na situaci v Evropě jednoduše: Výkyv první – využívání (zneužívání) dluhu daleko za hranice bezpečnosti (Řecko, Itálie), či zavírání očí před křehnutím systému (Španělsko, Irsko), které také muselo přinést dluhy. Výkyv druhý – panika a utahování jako o život (viz i „Bývala kdysi jedna eurozóna…“). Princip „roky jsme tloustli a nyní to chceme během dvou měsíců shodit“. Zázračné recepty na „udržitelné“ rychlohubnutí neexistují.
Nyní se hraje o to, jaký, respektive jak velký, bude po popsaných dvou výkyvech výkyv třetí. To, že se mu nevyhneme, ukazuje právě graf. Jeden z nejhorších scénářů je cesta ještě větší paniky a zoufalství. Na každé kontraproduktivní utažení budeme reagovat ještě kontraproduktivnějším utažením. Jejich marnost se odvíjí jednak od základních ekonomických mechanismů a jednak od specifik ekonomik postižených korupcí a podobným neřádem (utahování se tam alokuje podle způsobu nejmenšího zájmového odporu). Na konci této cesty ve stylu „15 kg za dva měsíce“ nás pak čeká bonus – společnost se (opět) vydá do rukou populistických brouků pytlíků.
Teze o expanzivním utahování se zdála být od počátku příliš kreativní, otázkou ale bylo to, jak dlouho a jak moc kontrakční utahování bude. V podstatě se naplňují ty nejhorší scénáře a zavírat oči před realitou bychom neměli. Zvolnění tempa diety není propagací obezity. Zvolnění tempa snah o oddlužení není schvalováním příliš vysokých dluhů. Vyhnout se musíme těm, kteří si na rádobyrazanci budují svou image krotitelů dluhů. A samozřejmě i zastáncům pouček typu „zdroje jsou a dluhy se vlastně platit nemusí“.
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie a jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.