Aktualizováno Globální ekonomika se vrací k normálu. To ovšem neznamená rychlý návrat plné zaměstnanosti nebo investičního světa bez rizika. Znamená to, že se vyjasňují hlavní rysy globalizace: Žijeme v multipolárním světě, kde probíhá rychlá technologická konvergence mezi bohatými a chudými zeměmi. V rozvíjejících se ekonomikách dochází k rychlému růstu střední třídy. Ve světové ekonomice bude nadále patrná vysoká volatilita reálné ekonomiky i přesto, že bylo dosaženo relativní cenové stability. Jde vlastně o návrat ke starému normálu, jak jsme ho znali na konci 19. století. Takovému světu můžeme porozumět, i když líbit se nám nemusí.
Už dlouho se hovořilo o tom, že „americké století“ let 1945 až 2000 skončilo. Spojené státy jsou stále vedoucí silou, ale ne silou dominantní. Konec této dominance odráží i zvýšené používání jiných měn než dolaru. Dolar nebude náhle nahrazen jinou měnou, ale jeho regionální alternativy budou i dále nabírat na důležitosti. Podobně tomu bylo na konci 19. století, kdy se na mezinárodním poli také používalo několik měn. V takovém prostředí nemá nikdo dostatečnou sílu na to, aby chránil globální veřejné statky, jako jsou například intelektuálně majetková práva. Jejich oslabení zvýší tempo konvergence rozvíjejících se zemí. Nyní to může být patrné na čínském digitálním pirátství, ve viktoriánské době zase Němci a Američané kopírovali britské vynálezy či dokonce pirátsky šířili dílo Charlese Dickense a Arthura Conana Doyla.
Nedostatečná ochrana vlastnických práv v intelektuální oblasti ale zároveň snižuje investice do inovací, takže dnešní technologické velmoci už nebudou dosahovat tak rychlého pokroku. Jde o další faktor, který bude zmenšovat relativní sílu Spojených států a dalších vyspělých ekonomik a celý tento cyklus bude zvyšovat konkurenční tlak, který na ně bude směřovat. Výsledkem celého procesu bude pokles investic, na důležitosti budou naopak nabírat velké infrastrukturní projekty financované státem.
Konvergence, konkurence a zvýšená volatilita reálné ekonomiky budou podle mého názoru trvat delší dobu bez toho, aby to poškodilo globalizaci. V 19. století měly Francie, Německo, Velká Británie i Spojené státy zájem na tom, aby přetrvával status quo. I dnes se velmoci snaží o to, aby si udržely své postavení směrem k nestátním subjektům, včetně teroristů a revolucionářů. Politici navíc reagují na názory vyšší střední třídy, jejíž blahobyt závisí na udržení globalizace a na tom, aby nedošlo k vyhrocení mezinárodních konfliktů. Podobně mají tyto země zájem na tom, aby inflace byla držena nízko. Nezávislost centrálních bank bude tedy nadále trvat, stejně jako snahy o fiskální konsolidaci.
Když lidé s nízkou kvalifikací požadovali během 19. století radikální změnu, velkou reakci to nevyvolalo. Ta přišla až ve chvíli, kdy se tyto požadavky staly součástí hlavního politického proudu podporovaného elitami. Nyní probíhá něco podobného s protesty v jižní Evropě či třeba s okupací Wall Street. Status quo u politiky současných vlád bude navíc podporovat i vytvoření sociálních záchranných sítí a států blahobytu (i když ty jsou nyní na ústupu). Podobně funguje i jaderné zastrašování mezi světovými supervelmocemi. Nastupující starý normál je příběhem vyšší volatility a pomalejšího růstu. Nejde o nic krásného, trvat bude ale dlouho.
Autorem je Adam Posen, který stojí v čele Peterson Institute for International Economics.
(Zdroj: FT)