Finanční kruhy prožívají vzrušení z nominace Janet Yellenové coby nástupkyně Bena Bernankeho ve funkci šéfa amerického Federálního rezervního systému. Zároveň však tyto kruhy do značné míry ignorují jinou, mnohem zásadnější otázku: jak velkou volnost by měl dostat Fed – a koneckonců jakákoliv centrální banka – k uskutečňování smělých monetárních experimentů, jako bylo obrovské kvantitativní uvolňovaní prováděné v uplynulých pěti letech Bernankeho Fedem?
Smělé experimenty samozřejmě mají svůj význam. Mnohá nejdůležitější životní rozhodnutí jsou v podstatě skokem do tmy a akceptovaná řešení se často ukážou jako mylná. Například alkohol se dnes pokládá za neúčinnou metodu čištění ran, poněvadž zabíjí bílé krvinky bojující proti infekci. Odvážné pokusy a časté omyly byly a jsou hnacím motorem lidského vývoje.
Zkušenost však ukázala, že pokud jde o vládní instituce, není nekontrolovaná smělost téměř nikdy žádoucí – a v některých případech může být značně destruktivní. Neuvážený dekret Mao Ce-tunga z roku 1958, že je třeba vyhubit „zhoubné“ vrabce v Číně, vedl k rozšíření kobylek, snížil výnosy a přispěl k hladomoru, který si vyžádal více než 20 milionů životů.
Americký systém vládnutí zvlášť přísně omezuje počínání jeho představitelů, což odráží hluboce zakořeněný skepticismus králů-filozofů. Americké politické instituce jsou založené na pečlivě kalibrovaném systému kontrolních a vyvažovacích mechanismů, které zvyšují zodpovědnost, a tím přispívají ke kontrole špatných úsudků a svévolného jednání lidí u moci. A tam, kde se přesvědčení a zájmy rozcházejí, upřednostňuje americký systém otevřenou debatu zahrnující širokou paletu názorů. Lidé jsou koneckonců ochotnější k souhlasu, pokud někdo vyslechne jejich nesouhlas.
Kontrolní a vyvažovací mechanismy však mohou také bránit klíčovým reformám. Dokonce jsou jedním z důvodů, proč Spojené státy zřídily stálou centrální banku až Zákonem o federálních rezervách z roku 1913 – dlouho po Velké Británii, Francii a Německu – a i pak jí poskytly pouze pravomoc bránit finanční panice a měnovému kolapsu. Skutečnost, že Federální rezervní systém zahrnuje dvanáct regionálních bank držících rezervy, je výrazem obav při jeho založení, že v opačném případě by měnovou politiku uchvátili wallstreetští finančníci.
Jak mnoho se věci změnily! Dnes je obrovská moc soustředěna v rukou dvanáctičlenného Federálního výboru pro otevřený trh, který za zavřenými dveřmi stanovuje úrokové sazby a reguluje peněžní nabídku – jeho rozhodnutí nelze přezkoumávat ani napadat. Pokud někdo v zájmu rozvoje města zabaví důchodcům dům, ti proti tomu mohou podat žalobu, ale pokud je finanční tlak Fedu připraví o výnos z úspor, pak žádnou podobnou možnost nemají.
Zdánlivě nekontrolované pravomoci Fedu stejně jako neopodstatněné sledování prováděné Národní bezpečnostní agenturou podkopávají víru obyčejných Američanů v jejich vládu. Federálním rezervním systémem, jehož legitimita není založená na demokratické zodpovědnosti, ale spíše na abstraktních teoriích bagatelizujících vítěze a poražené, dnes opovrhují jak členové Tea Party, tak účastníci hnutí Occupy Wall Street – podle obou slouží Fed zájmům velkých bank.
Decentralizovanější měnový úřad by lépe odpovídal demokratickým tradicím a ekonomické realitě Ameriky.
V současnosti je to tak, že vlády přímo poskytují pouze tenkou „základní vrstvu“ peněz; většinu peněz vytvářejí banky tím, že poskytují úvěry. Takový proces „půjčky za půjčkou“ obvykle alokuje peníze a úvěry efektivně; může však rozpůjčovat příliš mnoho peněz, což zvýší inflaci, a dokonce to může způsobit hospodářský kolaps.
Centralizovaná měnová politika typu „jedna velikost padne všem“ však nemůže spolehlivě vyvažovat boomy a krize a často mívá nezamýšlené důsledky. Například zvýšení úrokových sazeb může přispět k omezení inflace a možná i k odvrácení úvěrové bubliny, avšak takové opatření omezuje zdravé i nezdravé úvěry.
Lepším přístupem by bylo regulovat jednotlivé banky, pobočky, a dokonce i úvěry a omezit možné intervence Fedu na ty případy, které slouží jeho původnímu účelu zajišťovat dostatečnou peněžní základnu a fungovat jako věřitel poslední instance během období paniky, jako byla finanční krize v roce 2008.
Návrat k měnové decentralizaci by vyžadoval radikální změny politiky včetně zavedení zákonů, které by podobně jako ve 30. letech umožnily regulátorům monitorovat banky, zajišťovat, aby bylo pojištění vkladů důvěryhodné a rozsáhlé, a ukončovat finanční aktivity prováděné mimo účetní rozvahu. Fed a další regulátoři by museli poskytovat vyšetřovatelům v terénu prostředky a podporu.
Kongres by dále musel zbavit Fed nerealistického mandátu zajišťovat nízkou nezaměstnanost a kontrolovat inflaci. Fed by sice měl nést zodpovědnost za předcházení měnové nestabilitě, která může vyvolat nezvladatelnou inflaci či masovou nezaměstnanost, avšak jeho politika nemůže zodpovídat za řadu protichůdných tendencí vychylujících vývoj cen a pracovních míst na tu či onu stranu. V peřejích je nejlepší soustředit se na udržení kánoe nad vodou a nelámat si hlavu se zachováním přímého kurzu.
Obecněji vyjádřeno zde existuje potřeba kreativnějšího ekonomického myšlení. Ekonomové počínaje Miltonem Friedmanem už dlouho kladou důraz na měnovou politiku vedenou shora dolů; nedokázali však dospět k jakékoliv užitečné shodě na nejefektivnější strategii. Uprostřed vzrušených debat, zda je měnová politika příliš přísná nebo příliš uvolněná, se věnuje jen malá pozornost zemitějšímu přístupu založenému na principu „hlavně neškodit“.
Tak radikální decentralizace by si samozřejmě vyžádala nějaký čas. V mezidobí by mohl Kongres opětovně posoudit měnové gambity vedené shora dolů.
V současnosti to vypadá tak, že američtí zákonodárci běžně delegují technické záležitosti na experty; vzhledem k rizikům spojeným s často neopodstatněnou sebejistotou těchto expertů a jejich izolovaností od veřejného mínění si však zákonodárci moudře ponechávají pravomoc činit důležitá rozhodnutí. Americká ústava poskytuje Kongresu dalekosáhlé pravomoci včetně pravomoci vyhlašovat války a vyčleňovat prostředky na vojenské kampaně.
Vzhledem k tomu by se významné změny politiky Fedu – například rozhodnutí o nákupu cenných papírů v hodnotě několika bilionů dolarů nebo o stlačení úrokových sazeb na nulu – snadno daly podmínit souhlasem zákonodárců (s výjimkou krizových situací). Takový systém by sice omezil nezávislost Fedu, ale převedl by jádro obtížných politických rozhodnutí tam, kam skutečně patří: na demokraticky zvolené členy Kongresu.
Státům s menšími a homogennějšími ekonomikami a nerozdělenými silnými vládami by větší decentralizace a legislativní dohled nemusely přinést prospěch. A například Evropská centrální banka se potýká s jedinečnými problémy řízení a legitimity. Centrální bankovnictví je však bez ohledu na okolnosti příliš důležité na to, aby se přenechalo technokratům.
Autorem textu je Amar Bhidé profesor Fletcherovy fakulty práva a diplomacie na Tuftsově univerzitě a autor knihy A Call for Judgment (Volání po rozsudku).
© Project Syndicate 1995–2013