Pojďme se podívat na to, co by se stalo, kdyby Spojené státy byly členskou zemí eurozóny, kdyby Ben Bernanke stál v čele hypotetické země používající euro, která se rozhodne ho opustit. Představme si, že by Spojené státy stály v pozici podobné zemím na periferii (Řecka, Irska či Španělska). ECB stále sídlí ve Frankfurtu a řídí se hlavně německou ideologií centrálního bankovnictví. Je pravděpodobné, že před krizí by do USA proudilo ještě více kapitálu než do jiných evropských zemí, protože by bylo eliminováno kurzové riziko. Třeba institucionální investoři z Německa by tak investovali mnohem větší část svých portfolií do amerických cenných papírů. Je možné, že by to vytlačilo ceny těchto aktiv ještě výše, než se skutečně stalo. Podobně je možné, že Spojené státy by dosahovaly ještě větších deficitů běžného účtu. Jinak řečeno, nerovnováhy, které vedly ke krizi, by asi byly ve Spojených státech větší.
Po začátku krize by nebyl prostor pro oslabení americké měny. Když se ale podíváme na data, je patrné, že dolar po krizi neoslaboval, ale naopak – k euru a k dalším měnám posiloval. Je těžké odhadnout, jak by se euro chovalo v případě, že by ho používaly i Spojené státy. Pravděpodobně by ale takové euro k jiným měnám posilovalo (dolar by neexistoval). Relativně ke skutečnému vývoji by ovšem ztráta konkurenceschopnosti USA byla pravděpodobně menší. Pro Spojené státy by to tedy představovalo pozitivní vývoj.
Jak by se chovaly sazby? Americká ekonomika je silná a nebylo by tudíž pravděpodobné, že by se zařadila po bok zemí na periferii. Výnosy amerických dluhopisů by tak zůstaly nízko, podobně jako v Německu. Je ale jasné, že deficity běžného účtu by například ve srovnání s Německem mohly znamenat vyšší tlak na USA. Členství v eurozóně by tak celkově u USA mohlo prohloubit předkrizové nerovnováhy a po krizi zvýšit riziko spojené s financováním této země. Podobně můžeme hovořit o tom, co se skutečně stalo na periferii: Členství v eurozóně sebou nese hlavně náklad v podobě předkrizových bublin, ve srovnání s nimi není pevný kurz podle mého názoru zase tak důležitý.
Nyní si představme, že by některá země z periferie euro opustila a její nová monetární politika by se vydala stejným směrem, jaký nastavil Ben Bernanke. Nová měna by pravděpodobně oslabila, a to by mělo pomoci exportům. Není ale jasné, jak moc. Například Velká Británie ani přes oslabující měnu k euru nedosáhla lepší exportní výkonnosti než Španělsko, které vlastní měnu nemá. Co by se stalo s tokem kapitálu? Zřejmě by tuto zemi opouštěl, protože na počátku dosahovala deficitů běžného účtu. Kdyby byla zadlužená v zahraniční měně, situace by byla dramatická, podobně jako třeba během asijské krize v 90. letech. Problémům by ale země čelila i v případě, že by dluh byl denominován v nové měně. Stále by totiž musela nějak financovat deficity běžného účtu a zastavený příliv kapitálu by znamenal kolaps domácí poptávky. Je těžké si představit, že by tento vývoj kompenzoval růst exportů. Bylo by tedy zapotřebí likvidity z nějakého vnějšího zdroje, například od MMF, jinak by nastal ekonomický kolaps.
Z celé úvahy je jasné, že země eurozóny čelí složité situaci, v níž figuruje mnoho proměnných a jednotlivé posuny jdou často proti sobě. Spojené státy, Velká Británie či Japonsko poskytují v tomto ohledu zajímavý příklad toho, jakou výhodu přináší vlastní měna a nezávislá monetární politika. Podle mého názoru ale tyto příklady nelze vždy jednoduše aplikovat na jiné země. Ne každá země má takovou důvěryhodnost jako Spojené státy či Velká Británie, aby nemusela čelit odlivu kapitálu. Japonsko zase dosahuje přebytků běžného účtu a spoléhá se na domácí investory. Netýká se ho tak hrozba náhlého zastavení toku kapitálu.
Spojené státy před krizí dokonce v mnoha ohledech vypadaly jako některá země na periferii eurozóny. Týká se to zmíněných bublin na trzích s aktivy, rychlého růstu úvěrů či právě velkého deficitu běžného účtu. Když krize začala, vedly si ale mnohem lépe než země jako Řecko, Španělsko či Irsko. Hlavním důvodem je to, že si udržely přístup ke kapitálu, který je financuje. Samotný kurz naopak velký význam neměl, dolar ve skutečnosti posiloval.
Autorem je profesor ekonomie na INSEAD Antonio Fatás.
(Zdroj: Blog Antonia Fatáse)