Pro svět je stále těžké strávit smíšený odkaz Alana Greenspana coby předsedy Rady Federálního rezervního systému USA v letech 1987 až 2006. Je tedy zatím příliš brzy na hodnocení, zda jeho odcházející nástupce Ben Bernanke směřuje na popravčí špalek dějin nebo na piedestal. Neměli bychom však přehlížet zásadní mezinárodní úlohu, již Bernanke a Fed sehráli během jeho funkčního období – v časech, kdy domácí hospodářská ochablost znamenala relativně mdlou vůdčí roli Ameriky.
V posledních pěti krizových letech ovlivňoval Fed světové hospodářství dvěma způsoby: hyperaktivní politikou nákupů dlouhodobých aktiv – takzvaným kvantitativním uvolňováním (QE) – a zhusta přehlíženou rolí při zajišťování mezinárodní likvidity. Zamysleme se nad každým z nich.
Ať už byl vliv QE na americkou ekonomiku jakýkoli, jeho důsledky pro zbytek světa byly, při zvážení všech pro a proti, příznivé. První kolo QE bylo jednoznačně prospěšné, protože minimalizovalo, ba možná dokonce eliminovalo mezní riziko globální deprese po krachu Lehman Brothers v září 2008.
Ovšemže, následnému postupu Fedu se v okolním světě dostalo smíšeného přijetí. V letech 2010 a 2011, kdy QE vytlačovalo kapitál na rozvíjející se trhy, se objevovaly stížnosti, že USA praktikují jistou formu měnové manipulace. Od května 2013, kdy Bernanke naznačil možnost vysazení QE, čelí rozvíjející se ekonomiky opačnému tlaku: kapitálovým odlivům a prudkým měnovým korekcím.
V obou případech tyto problémy, u nichž se vina svalovala na Fed, velkou měrou poukazují na nedostatky makroekonomické správy dotčených zemí. Brazílie si například hlasitě stěžovala na přílivy kapitálu, protože tamní měna v krátké době příliš zhodnocovala, ale hlavními viníky nebyly politiky Fedu, nýbrž domácí nárůsty mezd a přehřívání.
Indie zase výrazně utrpěla Bernankeho zmínkou, že Fed „zúží“ QE, ale pouze proto, že se tamní ekonomika vyznačuje vysokou inflací a rozsáhlými rozpočtovými a externími schodky. Jako by rozvíjející se trhy zapomněly, že expozice vůči vlivu politik Fedu je součástí dohody, kterou dobrovolně přijaly, když se přihlásily k finanční globalizaci.
Fed přitom dbal své mezinárodní zodpovědnosti a plnil konstruktivní roli tím, že v dobách krajní finanční tísně zvyšoval dolarovou likviditu. Tu po krachu Lehmanů poskytl (skrze swapové spoje) centrálním bankám Brazílie, Mexika, Singapuru a Jižní Koreje. Téměř neomezená množství obdobné likvidity poskytl dále centrálním bankám v Evropě a japonské centrální bance. Těmito kroky přispěl k uvolnění mimořádně napjatých finančních poměrů a související tržní volatility.
Podpora centrálních bank rozvíjejících se zemí ze strany Fedu byla pozoruhodná, protože většina těchto zemí se rozhodla nepůjčovat si od Mezinárodního měnového fondu, který je od asijské finanční krize 90. let pokládán za nástroj americké hegemonie. Daly přednost přímému jednání se Spojenými státy prostřednictvím Fedu, na němž stigma MMF zjevně neulpělo. Rychlost, včasnost a účinnost podpory Fedu teď dokonce vyvolala snahy zavést podobné mechanismy v MMF.
Podobně pozoruhodná byla i podpora Evropy ze strany Fedu, protože zbytek americké vlády tehdy jen neschopně přihlížel – dokázal otřeseným ekonomikám eurozóny nabídnout laciné rady, ale málo hotovosti. I snahy rozšířit zdroje MMF ztroskotaly na útesech americké politické dysfunkce. Všechny ostatní přední ekonomiky, včetně klíčových spojenců USA, legislativu potřebnou k posílení MMF uzákonily; v USA však od roku 2010 žádná srovnatelná aktivita neprobíhá, vzhledem k odporu Kongresu.
Vysvětlení výjimečné úlohy Fedu v kontextu jinak mdlého mezinárodního vůdcovství Ameriky je prosté: přestože ekonomika USA je slabá a americká politika tak polarizovaná, až ji to ochromuje, po dolaru je stále poptávka. Za takových okolností Bernanke efektivně využil role toho, kdo řídí mocný stroj na tištění dolarů známý jako Federální rezervní systém USA.
Nadvláda dolaru nebude trvat věčně, a jak popisuji ve své knize Eclipse (Zatmění) s podtitulem Život ve stínu čínské ekonomické dominance, čím dál silněji ji zpochybňuje čínské žen-min-pi. Nicméně díky tomuto zbytkovému zdroji americké nadvlády se Bernanke stal konstruktivním a efektivním mezinárodním lídrem. Až z úřadu odejde, se vší vážností započne hodnocení jeho výkonu jako „Bena Helikoptéry,“ který na americkou ekonomiku shazoval hromady peněz. Historie by ale neměla přehlížet veledůležitou globální úlohu „Bena Velvyslance“.
Arvind Subramanian je předním výzkumníkem Petersonova ústavu pro mezinárodní ekonomiku a Centra pro globální rozvoj.
Copyright: Project Syndicate, 2014.