Morální posuzování kvantitativního uvolňování záleží na konkrétním úhlu pohledu. Otázka ale v každém případě je, zda bychom byli radši obklopeni masovou nezaměstnaností. Fed se připravuje na to, že z globálního systému začne stahovat likviditu a my bychom měli slavit. Jeho politika kvantitativního uvolňování totiž fungovala pozoruhodně dobře. Spojené státy, Velká Británie a Japonsko procházejí oživením a dostávají se k „únikové rychlosti“. Pouze zmrzačená eurozóna se snaží přežít bez monetární podpory. Výsledkem je dvojitá recese, nejdelší od druhé světové války. Fiskální utahování je kontraproduktivní samo o sobě a míra zadlužení kvůli němu roste ještě rychleji. Měnová unie se stále nedostala do stavu, kdy bychom mohli hovořit o pevném oživení. Francie stojí nadále jednou nohou v recesi, OECD čeká, že růst eurozóny dosáhne v tomto roce pouze 1 % a nezaměstnanost se bude držet na 12 %. To je cena za její ideologii.
Rozdílné osudy EMU bloku a QE bloku bezpochyby ukazují na to, jak mocný nástroj představuje kvantitativní uvolňování. To říkám bez toho, že bych se chtěl stát součástí sporu mezi friedmanovci a keynesiánci. Názorů obou si cením v souvislosti s tím, jak se vyvíjela ekonomika po krizi. A zrovna tak si cením rakouské školy za názory na to, jak se vyvíjela ekonomika před prasknutím poslední bubliny. Experiment centrálního bankovnictví z let 2008–2013 každopádně ukázal, že prudký růst báze může do značné míry eliminovat negativní dopady rozpočtových škrtů, a to i v případě, že se sazby pohybují u nuly. To by nemělo být překvapením, protože QE není ničím novým. Bank of England ho uplatňovala za časů Napoleona. V podstatě to samé činili v Benátkách ve 14. století. Janov měl také svou verzi QE. V meziválečných letech bylo kvantitativní uvolňování běžným jevem, John Maynard Keynes psal v roce 1923 o jeho využití v boji s dvěma zly – deflací a inflací.
Spojené státy mají za sebou rok nejdrastičtějšího fiskálního utažení od demobilizace na konci korejské války v 50. letech. I přesto se ale ekonomika držela dobře, protože Fed eliminoval fiskální šok. A nedošlo k růstu inflace, které se mnozí tak obávali. Výsledkem je pozoruhodný obrat v rozpočtové situaci. Míra veřejného zadlužení se stabilizovala, federální dluh v posledních šesti měsících klesl ze 101,5 % HDP na 99 % HDP. To může překvapit ty, kteří se domnívají, že pro snížení míry zadlužení je třeba dosahovat přebytků. Tento omyl je založen na tom, že hospodaření vlády přirovnáváme k hospodaření domácností. A tato chyba je nyní zakódovaná v evropském fiskálním kompaktu, což je v podstatě recept na dvě dekády deprese. Ve skutečnosti totiž stačí, aby nominální produkt rostl rychleji než dluh. I přes bolestivé utahování v Evropě nyní klesly americké deficity pod deficity irské, španělské, portugalské, řecké i francouzské.
Podle bude letos růst Velké Británie o 1,3 procentního bodu vyšší než růst eurozóny, příští rok bude rozdíl dosahovat 1,2 procentního bodu. Oživení Velké Británie není důsledkem toho, že by její fiskální škrty byly menší. Jsou naopak porovnatelné. Rozdíl spočívá v monetární politice. Velká Británie byla totiž opět schopna dosáhnout mixu utažených rozpočtů a uvolněné monetární politiky, který fungoval tak dobře v době, kdy země opustila zlatý standard. Ekonomika sice stále trpí velkou nerovnováhou, je ale v mnohem lepší situaci, než kdyby neprocházela žádným oživením. Japonsko bylo v první polovině roku 2013 nejrychleji rostoucí ekonomikou zemí OECD. Ve třetím čtvrtletí klopýtlo, což vedlo k odsudkům Abenomie. Průzkumy ovšem ukazují, že důvěra se nadále zlepšuje. Ještě mnoho se toho v této ekonomice může pokazit, oživení může zastavit třeba zvýšení spotřebních daní. Bank of Japan je ale na dobré cestě k tomu, aby odvrátila pomalý kolaps celé země.
Z Berlína a Bruselu můžeme slyšet, že oživení QE bloku je podivné, nelegitimní a tažené pouze tištěním peněz. To podle těchto názorů jen oddaluje den zúčtování, zatímco Evropa si jím prochází nyní. Nic nemůže být dále od pravdy než podobná tvrzení. Jde o shluk bludů, který je založen na puritánství téměř malthusiánského charakteru. Mimo jiné si plete absolutní výši dluhu s mírou zadlužení, která je rozhodující. Zaměřuje se pouze na veřejný dluh a ignoruje to, jakou tíhu představuje utahování pro soukromý sektor. Pro ekonomiku je rozhodující celkový dluh veřejného a soukromého sektoru. Ten v USA klesá, zatímco v Evropě roste a dostal se už na vyšší úroveň než v USA. Pokud někdo kritizuje dopad, jaký mělo QE na věřitele, neměl by zapomínat na to, jaký dopad by na ně měla ještě delší krize či celkový kolaps systému. Tištění peněz končí, dejme mu vřelé sbohem a díky.
Autorem je Ambrose Evans-Pritchard.
(Zdroj: The Telegraph)