Keynesiánská stabilizační politika by teoreticky měla „usekávat vrcholy a zaplňovat údolí“. To znamená, že když ekonomika spadne do recese, vláda by měla použít výdaje financované deficity na to, aby ekonomiku zvedla na úroveň plné zaměstnanosti. Tuto politiku by pak měla obrátit během boomu, což znamená zvýšení daní, či snížení výdajů. Co když ale nastane situace, v jaké se nacházíme nyní? Tedy situace, kdy po propadu nepřišel žádný boom? Jak bychom měli zaplatit výdajové programy, které byly aktivovány během recese? Měli bychom se nyní obávat deficitů?
Při hledání odpovědi na uvedené otázky je dobré si nejdříve vysvětlit, proč bychom se vůbec kdy měli o deficity starat. Hlavní problém s dluhovým financováním vlády spočívá v tom, že může zvýšit cenu úvěrů na trhu. To by zpomalilo (vytlačilo) investice soukromého sektoru a zpomalilo růst. Pokud ale existuje vysoká nabídka investovatelných fondů a banky a firmy sedí na hotovosti, vládní dluh sazby nezvýší. Jestliže probíhá mimořádně pomalé oživení, není žádný důvod pro rychlé splácení dluhů a utažení politiky. Počkejme na lepší časy. Dosavadní oživení je velmi pomalé, ale to se zlepší. Se zlepšením ekonomiky začnou růst i sazby a pak je třeba zabývat se tím, zda vládní dluhy nezvyšují náklad financování. Během pomalých oživení potřebujeme hodně trpělivosti. Pokud omezíme výdaje vlády příliš brzy, jak už jsme to jednou učinili, již tak pomalé oživení ještě více zbrzdíme.
Je možné, že trpělivost dojde dříve, než začnou růst sazby. Je možné, že nás k činům nebudou nutit ekonomické úvahy, ale politika. Pak musíme snižovat deficity tím nejefektivnějším způsobem a tak, abychom co nejméně poškodili ekonomiku a zaměstnanost. Zvýšení daní by bylo financováno hlavně snížením úspor a ne sníženou spotřebou. Protože úspory jsou nyní nadbytečné (proto sazby leží tak nízko), negativní efekt zvýšení daní by měl být poměrně malý.
Brad DeLong a Larry Summers tvrdí, že „v prostředí vysoké cyklické nezaměstnanosti, sazeb blízko nuly a velkého množství nevyužitých kapacit je jednoduché spočítat, že expanzivní fiskální politika se zaplatí sama“. Investice do infrastruktury jsou příkladem projektů, které lze v takové situaci financovat s nízkým nákladem. Výsledkem by byly i vyšší příjmy vyvolané vyšší zaměstnaností a zastavení trendu snižování dlouhodobého potenciálu ekonomiky. Zmínění ekonomové dokonce tvrdí, že ve výsledku by bylo dosaženo i snížení veřejného dluhu.
V normální době je vysoká inflace škodlivá a Fed se jí snaží právem zabránit. Pokud se ale ekonomika nachází v hluboké recesi a sazby leží na možných minimech, je situace rozdílná. Inflace totiž může snížit reálné sazby, snížit dluhovou zátěž podniků a domácností, zvýšit ceny akcií a podpořit exporty snížením měnového kurzu. V hluboké recesi je tak monetizace vládního dluhu možností, jak se vyhnout neustálému růstu tohoto dluhu.
Příčinou našich problémů není stimulace. Dlouhodobý problém s dluhem se pojí s náklady zdravotní péče a ne s bojem s recesí. Nepochopení tohoto faktu nám svazuje ruce a škodí domácnostem, které nemohou najít práci. Musíme pochopit podstatu problému s dluhem a poskytnout ekonomice potřebnou stimulaci. Ani dnes ještě není příliš pozdě na to se vyhnout předčasnému utažení politiky, které je pro ekonomiku tak škodlivé.
Autorem je ekonom Mark Thoma.
(Zdroj: The Fiscal Times)